Stránky

pondělí 29. července 2013

Pracovní novinky a zase to jídlo

1. Maendeleo horké novinky
Dnes chceme začít pracovně, protože máme velkou radost ze sledu událostí v posledních dnech.
Máme za sebou mýdlový workshop. Naši farmáři vyrobili z první dávky 56 kusů mýdla a nějaká zbytková, která si trochu spokojeně a trochu hrdě odnesli domů. Zmíněných 56 kusů prodají na místních trzích. Mýdlo je tu každodenní spotřební zboží, používá se na mytí ruk, na koupání, na praní a taky k mytí nádobí, proto je snadné ho prodat. Věříme, že se alespoň někteří pustí do výroby znovu a pravidelně a rozšíří tak svoje portfolio příjmů.
Den „po mýdle“ jsme měli velké setkání s farmáři a rádi se pochlubíme, že od letoška budeme pracovat se 40 vesničany z okrsku Utengule/Usangu. Jedna osmičlenná skupina, se kterou jsme velmi spokojení, pokračuje z loňska, dvě skupiny farmářů budou mikropůjčkou podpořeny letos a další dvě skupiny jsou v projektu jako dobrovolnické. Od dobrovolnických skupin si slibujeme hlavně podporu zdravého soupeření mezi skupinami, přípravu pro obdržení mikropůjček v dalším roce, bude-li jejich pracovitost a spolupráce ve skupine dobře vyhodnocena a taky chceme zjistit, jak si tyto skupiny povedou, když nedostanou žádnou přímou finanční podporu. Poslední dny tedy hodnotíme velmi úspěšně a jsme co se týká spolupráce nadmíru spokojení.
2. I mistr tesař se někdy utne
 Druhá část dnešního příspěvku je „nepracovní“, týká se místní stravy a její přípravy :-) . V příspěvku č. 3 – o jídle – jsem psala o šedé kaši Uji, která není k jídlu… Je boží! Jednou večer jsme takhle přišli na návštěvu k Michaelovi, kde je zvykem si před večeří dát tuhle teplou kaši. Řekla jsem si o půlku hrníčku, protože jsem nechtěla urazit a zároveň jsem se s tím nechtěla po předchozí zkušenosti uplně trápit. První lžička mě mile překvapila, druhá lžička následovala hned za ní, pak jsem řekla svůj příběh o kaši a o soli, všichni se mi zasmáli a nalili mi druhej hrnek. Fígl byl jednak v tom, že tahle kaše už byla dochucená a druhak v tom, že do ní nepatří ani náhodou sůl, ale spousta cukru. Mňam!
Výsledkem je, že kaši Uji přidám k receptům, které si odvezu domů. Už jsem se naučila místní „palačinky“ chapaty a pokoušela jsem se uvařit kaši ugali. Udělat chipsy mayai je pohoda, takže i na to se můžete těšit :-) . V těchle podmínkách ale není lehky vařit, věřte mi. Doma to půjde raz dva, ale zas to asi není ono, když nemáte polní podmínky :-) . Nejtěžší na chapatách bylo asi rozvalování těsta, protože to válíte použitou lahví od Pepsi.
 Druhej oříšek je vaření na ohni, protože to znamená, že vaříte v šílenym smogu a několikrát se z toho rozbrečíte. Měla jsem pocit, že si moje učitelka Madawa občas myslí, že jsem snad nikdy nevařila, protože jsem si připadala trochu neohrabaně… Popálila jsem se olejem, dvakrát mi spadla lžička do prachu na zem, nešlo mi přiložit do ohně, pak jsem některy chapaty připálila a nakonec jsem trochu oleje ještě rozlila na zem. Smála se, ale nakonec mě pochválila :-D ;-) . No, není to lehký, ale byly super.
Další sranda je, že jsme s Martinem uplně neodhadli množství mouky při nákupu a z kila a půl mouky bylo 25 chapat… Pro bližší představu – na snídani sníte asi tak dvě. :-) )) Ale to nevadí, nechali jsme zbytek Babuovi a ten si je užíval až do druhyho dne. Teď nás uhání, kdy přijdu zase vařit :-) . O mém kuchařském (ne)umu uvařit ugali snad ani nechci mluvit. Každý se baví, že jsem uvařila ugali v ČR pro Maendeleo aniž bych ho před tím někdy jedla. Zároveň to Michael dává všem místním jako příklad. Tak jak tak, tady se to skoro nedá zvládnout…hrnec je strašně neposednej. Jednou rukou držíte dlouhy kleště, ktery mají držet právě ten hrnec bez uch (nedrží), v druhé ruce máte neúměrně dlouhou vařečku a při tom sedíte skoro na zemi. Co víc, je k tomu potřeba dost síly a značně zajetej systém míchání. Ale i tu jsme nakonec snědli na večeři ;-) . Další v pořadí bude Uji, pak dám vědět jak si vedu.
K jídlu snad jenom dodám, že jsme si tu oblíbili víc jídel, uplná pohodička. Od minula jsme měli navíc třeba senzační rybu v kokosové omáčce, občas měkké kuře nebo dobře opečené hovězí. Hygiena je dost sranda, ale „who cares, this is Africa“ :-) .

úterý 23. července 2013

Bílý Masaj s ještě bělejší Masajkou

Jeden z našich prvních volných dnů jsme strávili v masajské vesnici Ruiwa. Byl to velký a zajímavý zážitek. Byli jsme pozvaní na oslavu mladých kluků, kteří se právě stali mladými muži. V neděli, kdy jsme k nim přijeli, byl třetí a zároveň poslední den celé slavnosti. Během těchto dní je poraženo tolik krav, kolik kluků prochází rituály a tradicemi. Slaví se ve velkém, tančí se a zpívá.
Když jsme dopoledne přijeli, zrovna měli rozehřívací kolo tanečků. Všechno jsme pozorovali, udělali jsme pár fotek a videí a Martin s ostatníma zkusil i pár výskoků :-) . Pak byla pauza a my jsme byli pozvaní na oběd. Masajky s Masajema nikdy dohromady nejí, měla jsem výjimku. Ptala jsem se, jestli jim to nevadí, ale pobaveně se zasmáli a řekli, že ne. Je pravda, že jako Masajka uplně nevypadám. Jedli jsme ve stínu v kozím domečku a během jídla jsme se vyptávali na spoustu věcí, které nás zajímaly. K obědu jsme dostali opečeny hovězí maso a kořeněnou rýži Pilau, bylo to super. Nejdřív nám hrozili krví a syrovým masem, ale měli jsme štěstí, protože tahle kráva byla poražená už včera :-P .
Po obědě jsme se šli projít po okolí a poprvé jsme seděli na oslících. Jde jim hodně cítit páteř… To místo bylo celkově kouzelny, rovina obklopená horama ze všech stran, uplná nádhera. Pozdějc odpoledne na nás všichni čekali s tanečkama. Martina oblíkli do těch úžasně krásných šátků, včetně výzbroje a já jsem dostala kompletní dívčí hábit. Při oblíkání se místní ženy divily, co to mám za ušní dírky, chtěly mi nasadit i jejich náušnice. Jsem ráda, že to nakonec vynechaly, jejich díry v uších bych v těch svých přece jenom nechtěla :-P .
Ostatní ženy a holky ze mě byly celkem paf, zvědavě, pobaveně, ale mile se pochichtávaly :-) . Rituál začal a my jsme se připojili. Připadala jsem si jako mezi opravdicky divokyma divochama. Jejich skřeky, výkřiky a hekání v prvních fázích pochodu zněly fakt jak z daleké divočiny. Nešlo si nevšímat jejich kroků, ktery pro změnu připomínaly chod čápů nebo volavek. Všechno dělali s naprostou přirozeností. Asi po 15 nebo 20 minutách pochodování v kruzích jsme dorazili do ohrady pro dobytek, kde se začalo s předváděním. Masajové, včetně Martina, stáli v polokruhu naproti holkám. Vykřikovali, hekali, zpívali, tancovali a skákali do neuvěřitelných výšek jen tak z místa ve značné vrstvě hlíny a prachu. Holky se na ně dívají a zpívají. Krásně zpívají. Mně to moc nešlo, nejsem zrovna pěvecky talentovaná, ale pokoušela jsem se tam jen tak nestát… Byl to vážně užasnej zážitek. Navečer jsme unavení, celí zaprášení, ale spokojení vyrazili zpátky do města.
Celej den jsme byli na sluníčku a nebyli jsme namazaní. Výsledek? Nula. Šlosiho teorie je, že tu není žádná vlhkost, proto se nejenom nespalujem, ale ani po měsíci neopalujem. Něco na tom bude. Snad něco doženem na závěr pobytu při cestování, protože už Vás všechny slyším jak mi kazíte požitek slovy „Ty teda nejseš moc (vůbec) opálená…“ :-) ). Ale to nevadí, je tu totiž parádně. Další výlet nás čeká asi zase za týden, pro změnu tentokrát k jiným Masajům :-) .

pondělí 22. července 2013

Práce v Malawatu

Z komunity přichází hodně nápadů, jak bychom jí mohli pomoci. Problém je, že myšlenky na konkrétní realizaci ze strany místních přichází o poznání pomaleji. Snažíme se jim vysvětlit jak fungujeme a co je naším cílem. Zdůraznit, že jsou to oni, kdo musí aktivně přijít s jasným plánem a my potom můžeme zvážit, jakým způsobem tyto plány podpořit. Podporujeme je v myšlence, že jejich síla není v jednotlivci, ale ve skupině a že musí víc spolupracovat, aby mohli sdílet náklady a zvýšit svoje výnosy. Když jim spočítáte pár jednoduchých příkladů, utvrdíte je v tom, že práce ve skupinách není bláznivá ani utopická a když je dobře zorganizovaná, přinese jim nesčetné výhody.

Pokud jde o Zemědělské mikropůjčky, od letoška posílíme supervizi o 100 %, což nám umožní lepší možnost kontroly a řešení případných problémů přímo v průběhu implementace. Než dostanou nové skupiny půjčky, budou muset prokázat schopnost pracovat ve skupině. Připravujeme vícero opatření, jak vybrat co nejschopnější farmáře do skupin. Jak říkají sami nejúspěšnější farmáři zapojení do systému mikropůjček – to, že je někdo chudý není nutně jediné kritérium pro zapojení do skupiny.

Na další dny tady plánujeme hned několik teambuildingových akcí. Budeme dělat workshop výroby mýdla, chceme místním ukázat využití solární energie za pomoci solar cookerů, vezmeme farmáře na inspirativní obhlídku úspěšného projektu (výroba bambusových výrobků) a jako zábavu uspořádáme „family day“ s kopou jídla (systém „sněz, co si přineseš“) a soutěží :)

středa 17. července 2013

Maendeleo versus rozdavačná pomoc

Jsem přesvědčená, že vždycky je lepší dělat něco než nic. Výzvou ale zůstává, jak dělat rozvojovou pomoc dobře.
Odevšad jde cítit, že lidi jsou tady stále zvyklí dostávat něco zadarmo a mnohdy se nejedná o malé částky peněz. Někteří místní se nebojí říct si otevřeně o dárky a nepřijde jim na tom vůbec nic divného. Přímým důkazem jsou ty malé děti, které se nebojí na nás pořvávat ať jim dáme sladkosti nebo přímo peníze. Už nás to celkem otravuje. Snažíte se změnit přístupy jejich rodičů a dát jim najevo, že my jim nehodláme dát něco za nic – jen tak. Snažíte se jim vštípit, že pokud neprokážou ochotu aktivně se zúčastnit a nepřijdou nejen s nápadem, ale také s plánem realizace a způsobem, jakým k ní přispějí, tak z těchhle bohatých bělochů (za které vás zákonitě považují, i když jim řeknete, jak se snažíte shánět peníze, že to stojí spoustu úsilí, že pracujete jako dobrovolníci a že jste studenti) nic nekápne. Chvilkama máte pocit, že se vám to aspoň u některých i daří, ale pak jsou tu zase ty čtyřleté děti, které na vás pokřikují „give me money“ a zabaví se tím na dlouhou chvíli. To na vás padne pocit beznaděje, že i ti nejmenší od vás pořád očekávají něco úplně jiného, než jim chcete zprostředkovat.
Těžko se tu mění pohledy místních na věc, když stále existují organizace, které prostě všechno zaplatí, předají hotově peníze nebo hmotné statky. Pokud do něčeho investuju svůj čas a něčí peníze, byla bych hodně zklamaná, kdybych viděla – respektive neviděla – výsledky při mé další návštěvě. V momentě, kdy zdroje ze Západu vyschnou, projekty se buď zcela zastaví nebo fungují jen ve velmi omezené podobě. Támhle na vás vyskočí opuštěná hala pro chov kuřat (vedle staví jiná organizace další), jinde jen z jedné třetiny využívaná školka nebo neskutečně předimenzované komunitní centrum (proč ne, když na něj místní nemuseli přispět ani korunu).
Škoda, že se velká část neziskovek nesnaží využít té příležitosti, že to jde na základě předchozích zkušeností jiných organizací dělat jinak, snad líp. Škoda, že raději neokopírují formát jiné neziskovky, která má zkušenosti a má systém, který nějakým způsobem funguje.
O co se pokouší Maendeleo? Snažíme se podpořit místní systémem velmi levných půjček. Z naší pomoci se tak vyeliminují lidé, kteří pasivně čekají na dary ze Západu a věří, že bez práce jsou koláče. Protože lidé, kteří obdrží půjčku, vědí, že ji musí splatit, neodsouhlasí naší organizaci projekt, který je pro ně málo přínosný nebo zhola nesmyslný, jako by se to mohlo stát, když by namísto půjčky obdrželi grant a něměli tak co ztratit.

neděle 14. července 2013

Jak to jde v Malawatu

Martin:
Dnešní blog bude trošku výjimečný, protože se zaměří na to, co děláme jako neziskovka Maendeleo.
Ve dvou vesnicích na jihozápadě Tanzanie – v Malawatu a Mahangou – máme v současné době dvě osmičlenné skupiny farmářů – pěstitelů rýže, kteří byli naší organizací podpořeni mikropůjčkou (cca 6 000 Kč na jednoho) a taky tím, že jsme jim zprostředkovali poradenské služby. Po včerejšku už „máme“ vlastně jen jednu – pro skupinku, kterou jsme zahrnuli v roce 2011, projekt skončil, když úspěšně splatila půjčku.
A jak si tito průkopníci vedli? Někteří skvěle, jiní průměrně. Protože se rádi chlubíme, vypíchneme ty úspěšné. Jeden ze členů skupinky si díky profitu, který vyprodukoval dobře investovanou půjčkou, zakoupil svoje vlastní políčko (byl bezzemek) a rozestavěl nový dům, další členka si doma vybetonovala podlahu, což je v této oblasti skutečný nadstandard, jiný zase zastřešil své obydlí kvalitní střechou z vlnitého plechu. Ostatní říkají, že si díky projektu polepšili, ale na první pohled viditelné změny jsme u nich nezaznamenali. Zdá se, že tito lidé promarnili šanci, protože minimálně část půjčky neproinvestovali, ale prokonzumovali.
Během předchozích několika týdnů jsme navštívili všechny lidi zainteresované v naší činnosti. Měli jsme několik setkání se všemi členy obou skupin zemědělců. Dozvěděli jsme se spoustu důležitých informací – já ale vypíchnu tu nejdůležitější: projekt Maendelea i přes nedostatky funguje, a lidem, kteří chtějí pracovat, skutečně pomáhá.
Pro další roky výrazně posílíme supervizi a budeme mít konečně možnost po celý rok detailně sledovat to, jak si lidé, které podporujeme, vedou. Byly založeny další čtyři svépomocné skupiny, z nichž dvě budou podpořeny mikropůjčkou a všechny získají zdarma přístup k poradenským službám. Chystáme další mikrofinanční projekt v Mshewe a spoustu dalších věcí, ale o tom až někdy jindy. Až dokončíme práci tady, čeká na nás další v Česku. Budeme shánět peníze na mikropůjčky. Rozpočet musíme naplnit do konce listopadu.
Mějte pohodu.

čtvrtek 11. července 2013

Ugali, rýže, fazole, Ramadán, několik zrození a Pepsi!

Zdravíme všechny! Hlavně ty, kterým nestíháme psát, máme fakt málo času. Ale nebojte, postupně se určitě všechno dostane ke všem. Zatím sledujte a lajkujte fotky :-) , nezapomeňte chodit na stránku OS Maendeleo na fejsbůku a taky na webovky Maendelea (maendeleo.cz), všude se něco objevuje.
Takže tady jsou myšlenky posledních dní…
Je 10. července, už je to 17 dní, co jsme vyjeli vstříc Tanzanii. To to letí. Na snídani máme asi 7. den vkuse rýžu, na oběd asi 7. den vkuse rýžu a na večeři 7. den rýžu… taky vkuse. Mám ju fakt ráda, ale všeho moc škodí… Navíc kvůli tomu nechodím uplně na záchod. Dnes ráno jsem si řekla, že namísto tentokrát úplně suché rýže zkusím tu jejich kašu. Častokrát si tu přijdu v jistých ohledech rozmazlená, trochu se zastydím nebo jsem minimálně překvapená, jak moc se něčemu divím, ale tohle se fakt nedá. Nemám tušení, z čeho přesně je tento šedý pokrm se zrníčkama kukuřice vyhotoven, ale jedno je jasny, k jídlu to není a ani sůl nepomůže.
Když není zrovna rýže a fazole nebo špenát, jsou třeba šťouchany brambory s rajčatama, ktery jsou úplně boží. Kukuřičnou kaši Ugali jsem si tu dala asi jen dvakrát a pokud je na výběr, moc se do ní nehrnu. Když jsme ji vařily s Eričkou doma na prezentaci Maendelea, v receptu se psalo, že se tam má přidat špetka soli. Jenže tady ji nesolí vůbec a i ta mouka je jakási horší, než jsem koupila ve zdravé výživě… Sem tam máme tuhy maso, většinou kuřecí nebo hovězí. Ale moc často se do toho nehrnu – jednak jsem viděla ty staženy kravky, co visí cely dny na háku v restauracích a dovedu si představit, co se tam děje (čti co tam žije) a druhak je to asi tak tuhy, jak když žvýkáte žvýkačku. Na snídaně ještě bývají buchty (vypadají úplně jak pravy česky buchty, akorát tam nejsou povidla ani nic a jsou tak trochu sladky a tak trochu slany a jí se se slanym máslem) nebo chapaty, což jsou něco jako naše palačinky, akorát že nejsou z vajíčka a jí se suchy jenom tak. Ve městě jsme natrefili na chleba ve vajíčku, super. Už jsem taky poprvé zkusila kasavu (kořeny kasavy, ktery se jí) a je to chuťově něco jako hřibek a suchej uvařenej brambor, chutná mi to. Co je tady fakt dobry, co si občas někde dáme a těšíme se na to, jsou chipsy – takovy místní americky brambory nebo chipsy mayai, kde je navíc ještě vajíčko… Stáváme se závislí na Pepsi nebo Mirindě a už vím proč. Je to tady skoro jediny, co nějak voní a má chuť :-D . Ve zkratce řečeno, jejich celková fantazie se projevuje i v tom jídle. Prakticky žádná tanzanská kuchyň neexistuje a když se něco vaří, je to několik dní po sobě stejny… Ale něco se jim upřít nedá, nikdy jsem nejedla tak úžasně sladky ovoce jak tady (hlavně banány nebo papáju) a dají se tu koupit taky skvěly oříšky. Určitě toho zkusíme ještě dost.
Jinak jsme v posledních dnech nějak nepozorovaně najeli na režim dvě jídla denně, protože si nestíháme dát oběd nebo někdy odjedeme dřív, než je snídaně. Když to jde, něco si koupíme po cestě na trhu nebo skočíme do restaurace. Dneska ale začal Ramadán, takže je i těžky něco otevřenyho najít. Stravování je vůbec změna, protože snídáme tak o půl 10 nebo v 10, obědvá se asi až kolem3 avečeře bývá v 9. Takže se často bavíme a jsme pracovně neefektivní, protože už máme hlad. Rozhodli jsme se, že si budeme kupovat zásoby ovoce, rajčat a oříšků :-P .
Abysme nezapomněli, tak tu je několik nových životů :-) . Předevčírem se narodily novy suprovni kuřátka. Nám i sousedům. A dneska ráno jsem vypátrala podle mnoukání, že se hyení kočka Tausi vykotila a má krásny dvě maly rozkošny zrzavy koťátka. Tak super.
Práce nám jde dobře, máme hodně nápadů k vylepšení, o těch se pokusíme napsat zase příště… čau paa!

neděle 7. července 2013

They call it Africa, we call it home.

Tenhle slogan tanzanské banky na billboardu nás vítá při příjezdu do Mbeyi. Zůstal mi v hlavě, tak se o něho dělím, přijde mi podstatně trefnej. :)

Zase jsme se na chvilku ocitli ve městě. Včera jsme byli na výletě u vodopádu v Mshewe, škoda jen, že nám nebylo úplně dobře. Asi jsme něco divnyho snědli, protože nás dva dny doprovázely menší problémy. Svádíme to na připáleny fazole nebo špenát… nebo oboji. :-P Ale jsme vlastně rádi, protože když jsem ležela jak lata v posteli se zvýšenou teplotou a chtělo se mi zvracet, první hodnocení sestry bylo, že to jsou příznaky malárie. Což mě dostalo upřímně trochu do stresu. Když jsme večer přijeli do města, náš kamarád Michael se mě zeptal, jestli mám malárii. Tu otázku mi položil jak když nic, zatímco já jsem odmítavě reagovala, že doufám, že nemám. Další den byl slabej Martin, takže tím se malárie vyvrátila, pořádně jsme se vyspali a dneska už je nám dobře. :)

Od té doby, co jsem nechala hyení kočku Tausi spát u mě v pokoji, jsem pokousaná od blech, to mám za to. Ale ve městě byly kočky i blechy taky, takže to je jedno. To jsou blechy kočičí, ty na člověka nejdou. Zvlášť jedno koťátko jsme si oblíbili, takovej roztomilej chudáček, dokonce jsme se rozhodli pomoct mu ulovit pár rybiček z misky, protože vetší kočky byly trochu rychlejší a jejich žrádlo dost horky. Určitě to mrně bylo pak šťastny.

Naše práce tady je v plném proudu. Dny jsou plny rozhovorů s farmáři a práce na poli. Vstáváme brzo, někdy před půl 7, kdy je ještě tma, jindy o půl 8. Bití rýže je dost náročná práce, takže když byl náš farmář Fredy teprve ve fázi sklízení (řezání srpem) rýže, měli jsme radost. Máme videa, takže po návratu vám všechno osvětlíme :) .

Dneska je Saba Saba (v překladu sedm sedm – 7.7.), místní svátek. Minimálně na vesnici dnes nikdo nepracuje, všichni slaví. Jdou do kostela, tančí, zpívají nebo si prostě užívají doma po svém. Aspoň tak to říkali. Proto jsme ve městě a pracujeme tady. Dostali jsme nabídku spolupracovat s Maendeleem na projektu s organizací Bamboo Tanzania a s USAID, takže se nenudíme a v hlavách se nám honí spoustu otázek, odpovědí a dokonce i dobrých nápadů.

A jak jsem pokročila se svyma osobníma pocitama? Zvykla jsem si. Většina věcí je už normálnější, prostě se to děje a tak to je. Poslední dny se se všema od srdce docela nasmějeme, přibylo několik vtipných historek. Po deseti dnech tady jsem měla poprvé ohřátou vodu na koupání. Odmítala jsem, ale nakonec mi to Martin i tak zařídil a musím říct, že jsem nevěřila, jak to bude super. Zapomněla jsem, jak chutná prasátková voda, někteří určitě ví, co tím myslím a jak důležitá informace to je J. Do teď na to vzpomínám a těším se, až budu jednou zase odměněná :-D .

Jinak se máme fajn, našli jsme místní název pro přítelkyni, i když ve svým významu skoro neexistuje, protože girlfriend tady znamená prostě kamarádka – holka. :)

Tak zase příště, stay tuned!

pondělí 1. července 2013

Mzungu, piga picha! Bělochu, vyfoť mě!

Hlásíme se z Malawatu, jsme v pořádku, nic jsme nezapomněli, kartáčky i pastu máme. Je tady horko a sucho :) . Pomalu se sžíváme a zvykáme si na to, že jsme zaprášení od hlavy až k patě a od rána až do večera.
Máme domluveného překladatele (i když Martin už mluví svahilsky dobře), takže už zítra bude první meeting s farmáři z obou skupin, kde jim představíme program. V nejbližších dnech proběhnou návštěvy každého z našich farmářů. Půjdeme s nima taky pár dnů demonstrativně pracovat na jejich pole, ať vidí, že nejsme žádná ořezávátka a taky ať víme, jak moc namáhavé to vlastně je. Sklizně jsou v plném proudu. Od včerejška večer nám konečně funguje tanzanské číslo, takže už jsme i ve spojení.
Zuzana:
Moje první pocity ze setkání s Afrikou jsou zatím spíš smíšeny. Jsem překvapená, zděšená a zároveň ze všeho svým způsobem nadšená. Jsem tady, jsem v Africe, jsem tu dobrovolnicky, ale pracovně… Je toho tolik, co je potřeba strávit. Každej by to měl vidět, teda myslím, ani tím si nejsem jistá…Jisty je, že každej by to nestrávil. Tři roky studuju rozvoj v chudých zemích světa, ale tohle je úplně jiny. Tohle je tvrdá realita a týká se mě přímo, zatím svoje pocity neumím ani moc pojmenovat. Na hlubší hodnocení bude čas pozdějc.
Zatím se snažím hledat tu tolik opěvovanou krásu Afriky… Předevčírem jsem skoro šlápla na prvního hada. Slepice jsou tady na vtipně vysokých nohách a mají kopu kuřátek. Panikařím z komárů, měli byste slyšet ten noční bzukot na záchodě, ve sprše, ale hlavně kolem moskytiéry při usínání. Krvelačné bestie! (Pozorujeme na sobě vedlejší účinky antimalarik – vyrážka už mi zmizela, ale třeba mi padají vlasy nebo občas neodhadnu vzdálenost.) Snažím se držet, abych nepohladila tu hyení roztomilou kočku, Martin mě straší, že sežrala myš, co se nechala sama sežrat a má teď toho parazita, co jí ovládá mysl a co se snaží dostat k člověku. Docela to funguje. Ale včera přes den jsem ju nechala spát u mě v pokoju na volné posteli a u jídla mi občas něco spadne :-P . Neúnavně strkám kýble pod káď s vodou, protože kohoutek nefunguje jak má a pořád z něho kape voda jenom tak na zem. Prej jsem naivní, ale dělá mi to dobře, připadá mi to jako muj malej rozvoj. Asi jak nechápu, proč se zbytky nedávají přímo slepicím, tak to dělám aspoň s těma našima. Moto-taxíky „pikipiki“ jsou v pohodě, dodávky á la minibusy „daladala“ uplně v pohodě nejsou. Už chápu, že se někdy vystupuje třeba i oknem. Jen nechápu, proč tu dodávku naplní lidma a věcma tak, že praská ve švech a pak sotva jede (doslova).
Děti jsou tady vtipny, jsme pro ně velká atrakce. Některy na nás jen volají „Mzuuungu, Mzuuungu, Mzuuungu!“ nebo v množnym čísle „Wazuuungu, Wazuuungu!“, trochu si to začnou zpívat, mají radost a některy zamávají. Kromě toho, že chcou vyfotit, i když máte foťák schovanej, už na nás taky volaly, ať jim dáme peníze. Roztomilá děťátka. Jedno maly dítě mě vidělo a rozbrečelo se. Včera za mnou přiběhla holčička a objala mě. Milé nebo divné? Asi oboje, ale byla malá, tak to bylo spíš hezky. Myslím, že jsem ji ještě neviděla, ale zprávy se asi šíří rychle, protože se se mnou vesele rozloučila se slovy „Bye, Zuzana!“.
Martin:
:)