Tanzanský hrnečku - VAŘ!

Kromě práce s farmáři pro neziskovou organizaci Maendeleo jsem si letos dala ještě jednu svoji osobní misi... Nápad přišel z ničeho nic, prostě jsem si řekla, že budu fotit všechno, co jíme. Někde nebylo vhodné fotit, jinde nebyl po ruce foťák, ale myslím, že pro představu to bude bohatě stačit. Občas jídla nevypadají tak dobře, jaká ve skutečnosti jsou :-P. Zvlášť některá jsem si fakt oblíbila a těšila jsem se na ně už z Česka ještě před (svým druhým) příjezdem do Tanzanie. Takže přeju příjemnej kulinářskej zážitek a nebojte se jídla zkusit v kuchyni...

Pokud Vás na něco bude zajímat recept, zkuste napsat. ;-)

SNÍDANĚ

Snídaně jsou obvykle podávané kolem desáté hodiny ranní (liší se podle zaměstnání a u farmářů se to různí i podle období v roce), ve velké většině případů jsou to teplá jídla a k těm čaj. Někdy se jen ohřeje to, co zbylo na večeři, takže rýže, brambory, cokoliv. Víc už napoví fotky... :-)

1. černý čaj a limetky z místního políčka
2. jedno z nejčastějších skvělých snídaňových jídel - chapati z pšeničné mouky, vody, oleje, cukru a soli

3. "buchty" pečené na pánvi, dělají se jen v některých domácnostech... namazané s máslem a k tomu černý čaj s mlékem... čaj je vždy náležitě (pře)slazený :-)

4. rýže smíchaná s celými brambory, mrkví a s omáčkou k masu (podobná vývaru) z předchozího večera, čaj s mlékem

5. celé brambory s omáčkou z fazolí, mrkve a rajčat - dobrota :-), čaj s mlékem

6. dušený banán smíchaný se zelím, osolený a k tomu rýže zbylá ze včerejšího večera, černý čaj

7. rýže a fazole - hodně častá klasika, černý čaj

8. osmažená ryba na slunečnicovém oleji, později daná do omáčky z kokosového mléka, rýže - zbylo z předešlého večera

9. rýže s místním "špenátem" - něco jako listové čínské zelí - nadrobno nakrájené, připravené dušením s rajčaty, cibulí a trochou vody a oleje, osolené - moje oblíbené :-)..., černý čaj

10. snídaně v hostelu v Irinze, 2 kusy toustového chleba, vajíčko, lehce slanější máslo Blue Band, čaj s mlékem a dokonalá papája, kterou jsme si k tomu koupili jako zákusek :-)

11. džus z papáji a pomerančů - podomácku připravený :-)... naprosto luxusní! pro mě nenahraditelná záležitost...

12. asi nejpodivnější snídaně, kterou jsme letos měli :-)) - dva toustové chleby s rýží a černý čaj :-P

13. snídaně v hostelu v Tukuyu - dva suché toustové chleby, vajíčko, čaj  a naše vitamíny B, C a magnésko (ranní dávka imunity :-D) :-) - před výstupem na horu Rungwe

14. čaj bez vody :-) aneb čaj udělaný jen z mléka a sáčku černého čaje :-)

OBĚDY A VEČEŘE

Obědy i večeře jsou podávané později, než jsme v Česku zvyklí. Obědy jsou obvykle kolem druhé, ve městě často až kolem čtvrté hodiny. Večeře v domácnostech nejčastěji kolem deváté hodiny večerní, i později. Nemůžeme říct, že bychom někdy neměli už hlad (někdy i větší :))) ), ale vždycky jsme se nakonec dočkali. Místní nám říkají, že jídlo je v Tanzanii tehdy, až je hotové. :-)) Opět bývají vždy teplá jídla, a to v obou případech. Obecně tu jíme 3x denně, za to poměrně velké porce. Tanzanská kuchyně je známá pro hodně zeleniny ke každému jídlu a nejčastěji se jí jako příloha rýže nebo kukuřičná kaše ugali. 

1. večeře v hostelové restauraci v Dar es Salaamu - hrášek, rajčatová omáčka k masu, kuře a místní "špenát"... Coca-Cola nesmí chybět :-))

2. oběd v restauraci v Tukuyu, hovězí maso v omáčce, zelenina, místní bramborové chipsy

3. kuře s rýží, fazole, místní špenát a mrkev :-)

4. rýže "pilau" = se speciálním kořením, kuře, rajčatová omáčka k masu a zelenina jako příloha :-)

5. rýže s místním špěnátem, fazole a kachumbari - vynikající salát z oloupaných rajčat, s trochou cibule (drobně nakrájené), sůl a někdy i zelená paprika - náš velmi oblíbený :-)

6. večeře v lokální restauraci v městečku Makambako - rýže, fazole, rajčatová omáčka k masu, špenát a černý čaj

7. kuřecí polévka, obdobná vývaru... uvnitř jsou jen brambory (celé), maso je podávané vcelku, třeba celá kuřecí noha nebo velký kus hovězího (vždy i s kostí)... Martin to má rád :-)

8. k večeři byla rýže se špenátem a kachumbari... spolu s fazolemi k rýži velmi časté, chutná nám :-)

9. večeře: tradiční ugali, velká pochoutka místních - kaše z kukuřičné mouky a vody (letos jsme si ugali docela oblíbili :-) ), k tomu fazole a špenát

10. rýže se zelím a trochou rajčat v zelí... překvapivě dobrá kombinace! :-)

11. zmiňovaná kukuřičná kaše ugali a špěnát, rajčatová omáčka s hovězím masem a mrkví... ugali se (se všemi přílohami) skoro ve všech případech jí rukama, ne příborem

12. večeře: rýže a špagety s rajčatovou omáčkou, špenát... těstoviny nejsou vůbec časté, je to spíše výjimka

13. chipsy mayai - brambory nakrájené na čtvrtky, osmaží se na oleji, přidá se trochu soli a dvě vajíčka... podává se s chilli omáčkou :-)... skvělá rychlovka

14. kousky nevykostěné ryby hluboce osmažené v slunečnicovém oleji tak, aby vypadaly úplně suše; poté přidané do hrnce s kokosovou omáčkou, povařené... na konci je maso úplně měkké, s rýží

15. moje oblíbená kašička :-)... Uji - kaše z domácky namíchané prosné mouky, hodně oslazená (vše se sladí místním třtinovým cukrem), podle místních velmi výživná... dospělí ji často odmítají, protože je hlavně pro děti :-)... my si ji dáváme vždycky večer před večeří, ve velkém!

16. další poměrně častá a dobrá večeře - rýže s hráškem, který se stejně jako v případě fazolí vaří většinou společně s rajčaty a s trochou cibule

17. nyama choma, neboli grilované hovězí maso ve formě špízu... cena za tento oběd se poté odvíjí od počtu kousků masa - podávané s místními chipsy, salátem kachumbari a banánkem (banán místní jedí většinou dohromady s jídlem přímo v talíři)... nevýhoda tohoto na pohled skvěle vypadajícího masa je, že není dodělané tak, jak jsme zvyklí - není měkké, aby se rozpadalo, je na grilu méně minut, je tedy trochu gumové,  což mírně kazí požitek...

18. dalším běžným obědem v restauraci je kuře (až po pařát :-P) s kopcem rýže, který se nám většinou nepodaří dokončit :), fazole a místní špenát, banán

19. zrovna tohle jídlo vypadá na fotce hůř, než to chutnalo :-) doma udělané bramborové chipsy, k tomu brambory na drobno v omáčce s rajčaty a salátek kachumbari

20. další skvělá pochoutka, kterou jsme dostali u našeho kamaráda doma jako předkrm před večeří... brambory lehce rozmačkané s pár rajčaty, trochou oleje a soli

21. kukuřičná kaše ugali s fazolemi... místní lidé kaši ugali opravdu milují, také říkají, že je výživná - myslím si, že spíše dobře zalepí žaludek od hladu - nicméně si ji dopřávají rádi všichni, bez ohledu na "sociální postavení ve společnosti"...

22. rýže s hovězím masem a s něčím jako vývarem - omáčkou z masa

23. dva obědy z restaurace v zemědělském městě Tukuyu - jeden můj a vpravo Martinův: ryba na dva způsoby - v omáčce se sladkými papričkami a smaženo-grilovaná

KROMĚ ZELENINY DALŠÍ NEDÍLNÁ SOUČÁST TANZANSKÉHO JÍDELNÍČKU - ČERSTVÉ A ŠŤAVNATÉ OVOCE :-)

Ovoce je v Tanzanii levné, místně produkované. Pro představu: jeden pomeranč stojí asi 2,50 Kč, banány se liší cenou podle typu, ale začínají od halířů cca po korunu za kus (nakupují se po trsech), papája stojí na trhu od 12 do 25 Kč, podle velikosti, za mango zaplatíte přibližně od 5 korun... Bonusem je, že je to to nejsladší ovoce, co jsem kdy a kde jedla... :-) 

1. pomeranče: mají žlutou až nazelenalou barvu, je to jiný typ než ten středozemní, který se k nám vozí... nejlépe se jí tak, že se oloupe vnější slupka a rozřízne se na půl... pak je to něco mezi džusem a ovocem :)

2. banánový ráj - utržený přímo ze stromu na poli ve vesničce Malawatu, kde bydlíme... banány se kromě přímé spotřeby zpracovávají různě, také podle typů a fáze zralosti... úplně zelené, větší se grilují nebo vaří jako příloha k masu nebo do polívky, z jiných typů se pečou například koláčky na snídani...

3. papája se hodí všude a vždycky, tím lépe ke zpříjemnění práce :-)... od loňkého roku se u mě udržela na pozici nejlepšího ovoce na světě, a myslím, že už ji nic nepřekoná :-)

4. nekonečně úžasná papája...

5. výroba domácího džusu z pomerančů a papáji... můj tanzanský sen :-)

O idylce na vesnici, o chudobě a nesvobodě

Venkovské oblasti na planině Usangu vypadají vskutku idylicky: věčně usměvaví lidé se oblékají do pestrobarevného oblečení, žijí v tradičních afrických domcích, všechny kolemjdoucí zdraví a vítají od první chvíle, kdy je zahlédnou. Atmosféru pohody dokreslují sluncem věčně zalitá obloha a pásy zelenajících se políček na horizontu za vesnicí. Na začátku srpna je lidem v Malawatu hej: hlavní sklizeň je u konce, takže je jídla víc než dost, a začíná období odpočinku, jež trvá až do listopadu, kdy farmáři začínají připravovat svá pole na sezónu dešťů. Ve vesnici, kde není elektřina a kam vede jen prašná cesta, panuje ve dne i v noci téměř ničím nerušený klid. Po večerech se lidé scházejí v domech a při světle petrolejky nebo baterky si povídají. Život tady na první pohled vypadá krásně, skromně, jednoduše a bezstarostně.

Za touhle zdánlivou idylkou i úsměvy místních se však skrývá mnohem více lidského utrpení, než by se mohlo zdát. Před několika dny jsem listoval svými zápisky z místa z roku 2011, kdy jsem tady byl poprvé. Navštívil jsem tehdy spoustu lidí. Tak jsem si vzpomněl na Zainabu*, maminku dvou dětí, které odneslo střechu tornádo, a než jí ji sousedé stihli opravit, zemřela na následky AIDS. Připomněl jsem si Havangu, jenž pár let před naším setkáním onemocněl. Neschopen uživit svou rodinu zůstal v domě sám, čekajíc na smrt, jež si pro něj přišla o několik měsíců později. Znovu jsem si osvěžil příběh babičky Bahati, jež se starala o tři vnuky. Jejich otec jim zavraždil matku. V zápiscích zmiňuji i Jacksona, který se o sebe nemohl postarat kvůli v Evropě relativně banálnímu astmatu nebo Murusaliho, jenž tehdy litoval, že má osm dětí, a že není schopný všem zajistit vzdělání. Letos mu těžce onemocněla žena a po třech nákladných operacích zemřela. Jiný farmář, Himid, přišel o velkou část úrody kvůli velkému suchu a půjčil si u lichváře. S problémy se potýkal ještě rok poté. Šedesátník Said mi povyprávěl příběh úpadku svého živobytí, který začal tím, že musel na operaci kvůli nemoci způsobené konzumací nepřevařené vody. Kvůli ní prodal téměř všechna svá úrodná pole. Připomněl jsem si i historky o prachbídné úrovni střední školy v Utengule/Usangu, které znali snad všechny děti i jejich rodiče. Přestože všichniví, že státní závěrečné zkoušky (jedná se o obdobu naší maturity) neskládá téměř nikdo z tamních studentů, jinam je rodiče – kvůli penězům – stejně nepošlou. Po čtyřech letech studia tak spousta z nich stejně skončí bez získaného středoškolského vzdělání. Takoví „absolventi“ často odcházejí hledat práci do města, kde obvykle skončí jako pouliční prodavači spíše přežívající doslova ze dne na den, než žijící.

Příběhy lidí, které píšu, jsou příběhy důsledků hluboké chudoby, která lidem znemožňuje přístup ke zdravotní péči i kvalitnímu vzdělání a zmiňované příběhy rozhodně nejsou vzácné. Chudoba bere také svobodu. Čím více mluvím s místními lidmi, tím absurdnější se zdají být povzdechy některých mých známých, že „bez elektřiny/internetu/facebooku  atd. by nám bylo líp, jsou to šťastní lidé“. Spousta místních se po večerech kouká na západ Slunce a povídá si s ostatními při světle svíčky - ne proto, že je to baví, ale proto, že nemají na to, aby si koupili televizi nebo solární panel. Zeleninu jí jako přílohu k rýži proto, že jimi preferované maso je drahé. Stejně je to s čajem a limonádami. V tradičních domech se slaměnou střechou a hliněnou podlahou nežijí z respektu ke svým předkům a jejich kultuře, ale jen proto, že si lepší nemohou dovolit. Jednoduše řečeno: chudoba není kultura a žít skromně je hezké a snad i ctnostné, pouze pokud se jedná o svobodnou volbu. Lidé z oblasti, o které píšu, žijí tak, jak žijí, protože musí. Až budete nadávat na to, jak vám bere facebook čas, a jak je lidem chudších zemích bez internetu a dalších vymožeností naší civilizace dobře, vzpomeňte si na to, že pokaždé, když se připojíte nebo nepřipojíte na web, je to důsledek vašeho vlastního rozhodnutí, které spousta lidí udělat nemůže, neboť za ně v těchto věcech dennodenně rozhoduje chudoba.

* Pozn.: Jména lidí použitá v tomto textu jsou z důvodu zachování jejich soukromí smyšlená, příběhy jsou však pravdivé.

* Pozn.: O tom, jak pomáhá a jak podporuje chudé farmáře v oblasti Maendeleo si můžete přečíst na webových stránkách www.maendeleo.cz nebo sledujte pro novinky náš facebook OS Maendeleo.

Vzpomínky na události posledních dní – CESTOVÁNÍ V ČASE: díl druhý

Pokračování příběhů se společným jmenovatelem - čas. Plánovala jsem dát blog ve čtvrtek. Ale tohle je Tanzanie. Tady evropskej čas ani jeho dodržování neplatí. J V 6 hodin ráno mají Tanzánci teprve 00:00, protože den tady začíná s východem Slunce. Občas je těžké dopočítat se, kolik je hodin a v kolik se vlastně sejdeme, ale prostě jen přičtete nebo odečtete šest hodin a jste na svém. ;-)

Abych navázala na první díl, jedné farmářce se stále daří „unikat“ naší schůzce, protože z týdenního pohřbu zamířila na druhý do vedlejší vesnice… Jsme na vesnici více než 4 týdny, a každý den je potřeba počítat s tím, že kdykoliv může přijít do cesty domluvených schůzek jiná místní událost. Pro Tanzance je účast na takových událostech samozřejmost, kultura, život, jejich čas a nám nezbývá, než to respektovat. ;-)

VÝLET DO TUKUYU - VÝŠLAP NA MOUNT RUNGWE – „zajetí“ na hoře Rungwe

Jak jsem zmínila posledně, ve vesnici byl velký pohřeb a my jsme proto odjeli na pár dní pryč. Rozhodli jsme se pro zemědělské město Tukuyu a jeho okolí. Město bylo přesně takové, jakou má pověst. Klidné, ve dne poměrně tiché, v noci živé, o nás – bělochy – se nikdo nestaral, nikdo na nás nepokřikoval. Úplná paráda. Město je zastavěno do původních německých hradeb ještě za první světové války, pár koloniálních budov tu také mezi dnešními domy zůstalo. Říká se také, že je to opak od prosperující kosmopolitní Mbeyi – města, kde velmi často býváme. Je to pravda. Tukuyu je nádherné, s celoročně vlhkým podnebím, plné banánovníků, batátů a brambor, čajových plantáží, plantáží s avokádem… Jeli jsme si odpočinout a k tomu se nám dostalo nádherné, kopcovité a VŠUDEzelené krajiny.

S odpočinkem jako takovým jsme to až tak přehánět nechtěli, proto jsme se rozhodli, že pojedeme na některý ze zajímavých výletů okolo. Skoro všechny potřebovaly vlastní auto - až na jeden, který se dal řešit i alternativně J… Ráno jsme se nasnídali v hotelu (tři suché toustové chleby, vajíčko a čaj), koupili si vodu a vzali jsme si taxík z autobusáku. Jeli jsme do patnáct kilometrů vzdálené vesnice, ke škole Rungwe Secondary, přesně podle průvodce. Tam jsme si našli dva místní kluky (zdejší skauty), co s námi půjdou nahoru na nečinnou sopku Mt. Rungwe (2981 m.n.m.). Naše svačinka se skládala ze tří litrů vody a šesti kusů mini banánků. Průvodce psal, že se jedná o krásnou túru pro milovníky pěší turistiky.

Kluci skauti se nás ptali, jestli si myslíme, že to vylezeme, že se o nás bojí a že už je docela pozdě – 10 ráno. Zasmáli jsme se, jak nás místní zase podceňují, ale kluci na svých obavách trvali. J Nakonec jsme se dohodli, že pokud bude pozdě, prostě se otočíme a půjdeme zpátky. Když už jsme ale přijeli, přece neodjedeme, aniž bychom to aspoň zkusili. Než jsme vyšli od školy, kluci se nás ptali, jestli jsme zaplatili cca 20 Kč ve vesnici za to, že můžeme vylézt nahoru. O tom jsme nevěděli, tak nás kvůli tomu nakonec dovedli až k řediteli školy. Ředitel byl milý člověk, ptal se, zda jsme platili a odkud jsme, měl radost, že s ním mluvíme svahilsky. Nakonec jsme se s ním dohodli, abychom nemuseli daleko do vesnice (vzhledem k časové tísni), že můžeme ukázat pasy jemu. Učitelé (a zvlášť ředitelé) jsou zde velmi váženými osobami, mají sociálně jedno z nejvyšších postavení ve společnosti. Překvapilo nás, s jakou samozřejmostí se cítil být až takovou autoritou, aby nám on sám zkontroloval pasy a pak řekl, že je vše v pořádku a že můžeme jít.  Zapsal si naše jména a my jsme slíbili, že se po návratu ohlásíme a půjdeme do vesnice zaplatit. Hurá, mohlo se vyrazit na cestu!

Oba dva jsme se společně po 4:55 h vydrápali na náš zatím nejvyšší vrcholek. Byl to pot a dřina, při závěrečném stoupání jsem několikrát klela, že už dál nejdu, klasika. J Ale zvládli jsme to, výhled byl i při neúplné viditelnosti prostě senzační. Taky jsme prošli pralesem, viděli a slyšeli velké černobílé opice řádící v korunách stromů. Přes tu hrůzu nahoru to byl super vítězný pocit, i když nás ti kluci pěkně hnali.
Pro představu – když jsem se chtěla na pár sekund v kopci zastavit a odpočinout si, začal mě jeden tlačit do zad směrem nahoru.:-)))) Nahoře jsme odpočívali přesně 20 minut, kdy jsem 15 minut bezvládně seděla a dalších 5 minut jsem mohla fotit. Pak zaveleli, jestli můžu jít rychleji, takže jsem foťák schovala a to největší několik set metrové převýšení jsme vzápětí SEBĚHLI asi za půl hodiny. Věděla jsem, že to kolena odnesou, ale co, aspoň budeme dole rychle a navíc za světla. Hlavně, že bude jídlo, to jsme podcenili asi nejvíc. Kluci měli s sebou pepsinu a sušenky, asi už tam někdy šli. :-D No, průvodce to trochu přehnal s těma milovníkama pěší turistiky, ale stejně jsme ze sebe byli rádi.

Chyběla nám asi hodina, abychom sešli zpět ke škole, když jsme narazili na dva chlápky s mačetou, co si to razili přímo proti nám. Mačeta zní hrozně, ale i my (ti kluci) jsme ji měli s sebou, kvůli prosekávání porostu v některých úsecích cesty. No netrvalo dlouho, jenom chvilku křiku „jak na lese“ ve svahilštině a už šli s náma dolů. Brzo jsme si všimli, že změnili cestu a že jdeme jinudy a jinam. Nikdo s náma nemluvil, tak jsme se začali ptát kluků. Pánové, co nás vedli, tvrdili, že jsou z rezervace a že nemáme zaplaceno, takže půjdeme s něma do vesnice. Supěli jsme kvůli jejich způsobu řešení situace. Neměli u sebe žádnou dokumentaci, kterou by se prokázali, na nic se nás neptali, jen nás prostě unášeli kamsi pryč. Kluci skauti byli přece jenom pořád ve škole a nechtěli si moc dělat problémy, takže nás uklidňovali, že to bude v pohodě, že se jim to taky nezdá a že uvidíme ve vesnici v kanceláři starosty, kam nás prý vedou. Nadávali jsme. Česky i anglicky, bylo to jedno, protože ti dva „neandrtálci z lesa“ nerozuměli ničemu (jeden byl dokonce do půl těla nahý, což tady normální není). Předstírali jsme, že svahilsky neumíme, jak nám bylo doporučeno, aby nepadalo příliš mnoho otázek. Tušili jsme taky, že nejsme v pozici, kdy máme vypadat informovaně a znale, protože jsme nezaplatili předem a věděli jsme o tom.

Cesta do vesnice byla sice delší, ale zato horší, než ke škole, jak taky jinak. Byla jsem unavená, od rána na nohách, bez záchodu, po suché snídani, po třech malých banáncích a v tu chvíli už bez vody. Asi po hodině a půl jsme došli na kraj vesnice. Správa rezervace na nás nastoupila, jestli máme zaplaceno, my jsme na ně nastoupili, jak si tohle unesení představují. Byli jsme strašně naštvaní a unavení. Pak přišlo několik výměn názorů, bylo nám vysvětleno, že vchod na horu, co jsme použili, už ani není platný a že jsme cizinci, proto neplatíme za vstup do rezervace oněch asi 20 korun, ale skoro 11 dolarů na osobu. No, a že pokuta bude asi 2 500 korun, protože jsme právě zničili životní prostředí. Jako důkaz přinesl třetí místní strážce lesa tašku plnou odpadků a plastových lahví. My jsme měli naštěstí také své důkazy, prázdné petky s sebou v batohu. Takže jsme jen vyvalili oči, řekli, že nic nezaplatíme, že jim nevěříme a že chceme vidět oficiální dokumenty a zavolat policii.

Asi po půl hodině dohadování odchytli ještě další dva místní, taky bez zaplaceného vstupného. Přímo si pro ně doběhli, aby jim neutekli. Vstupné se mělo platit ve vesnici (asi hodinu cesty ještě před onou školou, místo ale nebylo neoznačené), nebo v 15 km vzdáleném Tukuyu. Mezi tím spadla tma a správa se rozhodla, že nás nejdřív odvede do kanceláře starosty, zatímco budeme čekat na jejich auto z Tukuyu, které nás vezme do kanceláře správy rezervace. Protože jsme už zase nevěděli (ani neviděli), kam jdeme, po cestě jsme několikrát spadli, to nám na náladě moc nepřidalo. Já jsem teda speciálně docela zuřila… J Po další hodině a půl, možná dvou jsme došli do kanceláře ve vesnici. Mohlo být asi půl 10 večer. Martin zapůsobil na místního starostu svým proslovem a ten, i když anglicky nerozuměl určitě všechno, tak dal najevo své sympatie k nám a hned se ptal, proč tak vysoká pokuta. Odpovědi byly různé, hledaly si každou záminku. Problém je, že Tanzanci milují psané a velmi detailní reporty. Sepisovali ho v kanceláři dobrou půl hodinu. My jsme každopádně nic nepodepsali, protože to bylo ve svahilštině. Strážci z lesa už to nevydrželi a lokli si místního piva, což nás už jen dál vytáčelo. Všecko se zkrátka zdálo příliš, a bylo vidět, že správci tápou, občas se pletou a nestojí si za jednou pravdou. No, určitě jim před očima lítaly jenom naše dolary, které jim zaplatíme J.

Po dokončení reportu jsme se konečně přiblížili k našemu hotelu, protože ke kanceláři už přijelo auto správy rezervace (my jsme tak minimálně aspoň ušetřili za taxík zpátky) a jelo se. Vzali nás rovnou na policii, což nás trochu překvapilo, ale zároveň vlastně potěšilo. Nejdřív s náma ale nikdo nechtěl mluvit, takže jsme měli obavy, že si nikdo nebude chtít ani poslechnout naši část příběhu. Jen nás zastavili a poslali čekat ven. Jenže správci rezervace byli trochu drzí a křičeli jeden přes druhého, takže s nima rychle ztratili trpělivost i policisté. Zavolali radši nějakého kolegu, možná šéfa, který uměl anglicky. Vypadal jako rozumnej a sympatickej člověk, takže jsem po všech příbězích o velmi zkorumpovaných policistech, které jsem slyšela, příjemně překvapená. Každý jsme dostali příležitost říct, co se stalo, pro všechny bylo dokonce povinné mluvit v angličtině, abychom rozuměli. Tenhle policista byl evidentně po chvilce více méně na naší straně a začal pokládat otázky poblázněným strážcům. Pochopil, že jdou jen po penězích a že tak velká pokuta nedává smysl. Strážci se totiž svými projevy sami dostávali do úzkých, a to s každou další větou. Já jsem věděla, že nemůžu moc mluvit, protože s místní policií je třeba mluvit v klidu, slušně, s respektem a s důvěrou, jedině tak se dá uspět a toho jsem nebyla schopná. :-P

Nakonec se nám podařilo stáhnout pokutu na nejmenší možnou, kterou tvrdili, pak jsme doplatili zpětně vstupné a celkově jsme se dostali na pokutu něco přes šest set českých. Když jsme spočítali, že sice máme pokutu, ale na druhou stranu - o půlnoci nám už nikdo večeři nedá, ušetřili jsme za taxík zpět, zaplatili jsme vstupní poplatky a měli super výlet - dostali jsme se skoro na nulu. J Zatímco oni projeli benzín (jeden kvůli nám přijel až z Mbeyi, která je od místa vzdálená více než 70 km), ztrapnili se před policií a byla hluboká noc… Mohli být nakonec rádi, že chytli i ty další dva místní, jinak by nakonec ještě mohli tratit. :-))) Opět nám neuvěřitelně dlouho vypisovali pokutové bločky, obdrželi jsme asi tři strany A4.

Byli jsme maximálně unavení, ale s pocitem, že jsme se jako běloši v celku důstojně ubránili. Byla to naše chyba, nezaplatit předem, problém je ale v tom, že tu za služby běžně účtují evropské ceny, aniž by poskytli i evropský servis. V tomto případě chybělo například dobré (nebo alespoň nějaké) značení cesty a místa, vstupní brána s budkou a veškerými informacemi a možností zaplatit přímo na místě. Místo toho slovem zrušili druhou cestu nahoru (zatímco tam vstupní cedule zůstala), značení ani informace nejsou žádné po celé cestě a místní lesní strážci se mohou chovat tak, jak se k nám chovali.

Když jsme přišli na hotel, bylo už po půlnoci a my jsme šli hladoví spát, s myšlenkama na další den, kdy nebudeme vůbec nic dělat a dáme si dvě snídaně a hned potom oběd. :-)))) No, taky zkušenost… Holt průvodce není úplně aktuální a některé věci, zejména ceny a podmínky v turisticky atraktivních oblastech, se mění.

DEN BLBEC

Když jsme po tomhle výletu odjížděli zpět z Mbeyi na venkov, od rána se nám nedařilo. Chtěli jsme vyjet brzo ráno, abychom hned po příjezdu začali znovu s prací na vesnicích. Příjezd jsme si naplánovali na 11 hodin dopoledne. Bylo půl 11 a Martin se  teprve vracel z města. Chtěli jsme tisknout. Problém byl, že v žádné internetové kavárně zrovna nešel internet. Martin prošel všechny v centru, protože naděje na to, že určitě ne úplně všichni mají stejného poskytovatele sítě, umírá poslední. Možná byste se divili (nebo možná ne J ), ale mají. 

Odjeli jsme z města bez tisku, hlavně, ať už jsme na cestě. Když jsme jeli dodávkou daladala, po 10 minutách něco upadlo z nápravy, chvilku jsme to táhli po zemi, pak zastavili a museli jsme čekat a přestoupit na další daladalu. Řidič mi nevrátil sto šilinků z jízdného - na naše koruny asi 1,20 – naštvalo mě to, protože to spoustu místních pořád zkouší. Myslí si, že nám to přece nevadí, máme další… Konečně jsme přijeli zpět na vesnici (nakonec asi o půl 2) a tady se znovu vracím na začátek dílu prvního. Pohřeb ještě neskončil, proto naše návštěvy farmářů zůstaly stále omezené. „This is Africa.“ nebo „There is no hurry in Africa.“ říkají mi na to s ledovým klidem místní. ;-)

Vzpomínky na události posledních dní – CESTOVÁNÍ V ČASE: díl první

Nemám konkrétní myšlenku na sepsání jediného tématu, proto jsem se rozhodla napsat prostě to, co nás tady hodně ovlivňuje. Přece jenom mají ale všechny tyhle příběhy jednoho společného jmenovatele, a to je čas. Ten totiž pro Tanzánce nehraje žádnou roli. :-)

1)      SMUTEČNÍ HOSTINY

Je čtvrtek 3. srpna dopoledne a my vyrážíme pěšky do Mahanga. Vesnice Mahango je vzdálená od Malawatu, kde spíme, asi dva kilometry. Cesta trvá půl hodiny. To ráno jsme se dozvěděli, že žena jednoho z námi podpořených farmářů bohužel po komplikovaných operacích zemřela, bylo nám to dost líto. Neubránila jsem se myšlenkám, jaká je tady asi úroveň zdravotnictví, jak velké potíže to asi na evropské poměry byly… Jisté bylo jen to, že mé úvahy na situaci nic nezmění.

Ten den byl pořádný hic a my jsme počítali, kolik farmářů nám ještě chybí navštívit, abychom tento úkol dokončili. Zbývala nám ale dobrá půlka, proto jsme šli odhodlaně a svižně s cílem, že s tím pořádně pohneme. U jednoho farmáře trávíme obecně rozhovorem přibližně hodinu, někdy dýl, pokud je konverzace plodnější než obvykle nebo máme třeba pozvání na oběd. Případně obojí. :-))

Když jsme byli na půli cesty do vesnice, začaly nás míjet auta, motorky a dokonce i dala daly (dodávky sloužící jako veřejná doprava), a to v obou směrech. K Mahangu jezdily davy lidí, směrem od Mahanga k větší vesnici Mswiswi byla přepravována hospodářská zvířata na porážku (kráva a slepice). Došlo ním, že pohřeb bude už dnes, a bylo nám jasné, co bude následovat. Truchlení začalo, davy lidí se začaly shromažďovat v místě bydliště rodiny.

Místní pohřby probíhají úplně jinak, než jsme zvyklí. Smuteční hostina trvá většinou nepřetržitě   2-3 dny, na místo bydliště se seběhnou nejen místní (příbuzní, přátelé i známí a sousedi) z vesnice, ale i z těch okolních nebo z měst. Ženy sedávají hromadně v domě a v jeho bezprostředním okolí, zatímco muži stojí opodál, odděleně. Je zvykem, že každý, kdo přijde na pohřeb, by měl buď přispět jakoukoliv částkou, nebo – ve většině případů – donese, co může, například rýži, mouku, cokoliv k jídlu. Na pohřbu se totiž hodně jí, vaří se ve velkých hrncích po celý den a pro všechny přítomné.

Nikdo není v černém nebo jiných smutných barvách, pro kmen Sangu to není typické. Oblečené mají přesně to, co kdykoliv jindy, včetně látek opravdu velmi veselých barev. Ženy hlasitě naříkají a brečí (pro neznalého pozorovatele až se zdánlivě hereckým umem), celé prostředí je tak hodně depresivní.

Tento pohřeb byl svou velikostí výjimečný. Určitě také proto, že se jedná o rodinu, kterou má každý rád. Očekávalo se, že bude trvat 3 dny, tj. do soboty. My jsme odjeli na ten víkend pryč, a to ze dvou důvodů. Jednak nebylo koho navštěvovat, jelikož byli všichni na pohřbu, a druhak jsme ani nechtěli, nepokládali jsme to za vhodné. Co jsme ale nečekali, že pohřeb bude končit až v úterý místo soboty. Tím jsme se opět mírně zpozdili a časový plán jsme víckrát měnili.

Člověk to v jednom konkrétním případě chápe a lituje, potíž ale je, že na vesnici jsou úmrtí naneštěstí poměrně častou záležitostí. Místní v takovém případě nechají úplně všeho a jdou či jedou (někdy i velké dálky) na několikadenní smuteční hostiny. V dalším týdnu jsme nezastihli další dvě rodiny, byli na pohřbech svých vzdálených příbuzných.

2) SVATBY

S obrovskými hostinami souvisí i o dost veselejší událost – svatba. V dalším týdnu jsme nezastihli další tři rodiny podpořených farmářů, včetně předsedy a pokladníka jedné skupiny, protože měli celodenní sezení a vyjednávání o plánované svatbě.

Takže: dcera předsedy skupiny Fredyho se má provdat za syna farmáře Ephraima z jiné podpořené skupiny, proto zde bylo mnoho dalších příslušníků z rodiny, včetně farmáře Allyho, jehož žena je vzdálená příbuzná z rodiny Ephraima. Událost si žádala mnoho lidí, kteří slouží jako svědkové celé dohody. Za své svědectví jsou zaplaceni. Pokud by se pár rozvedl dříve, než budou mít děti, svědkové musí peníze vracet, pokud budou děti, nic se nevrací.

Taková svatba je zde nelevnou záležitostí, protože samotné námluvy stojí dost peněz. Cena za nevěstu byla v tomto případě dvě dospělé krávy a v přepočtu dalších několik tisíc korun, což na místní poměry není vůbec málo.

Návštěvy jsme opět museli odložit, nehodilo se, abychom je vůbec rušili. To je život. :-)

Druhý díl: „Zajetí na hoře Rungwe“ a „Den blbec“ doplním snad ve čtvrtek. Doufejme J…