O idylce na vesnici, o chudobě a nesvobodě

Venkovské oblasti na planině Usangu vypadají vskutku idylicky: věčně usměvaví lidé se oblékají do pestrobarevného oblečení, žijí v tradičních afrických domcích, všechny kolemjdoucí zdraví a vítají od první chvíle, kdy je zahlédnou. Atmosféru pohody dokreslují sluncem věčně zalitá obloha a pásy zelenajících se políček na horizontu za vesnicí. Na začátku srpna je lidem v Malawatu hej: hlavní sklizeň je u konce, takže je jídla víc než dost, a začíná období odpočinku, jež trvá až do listopadu, kdy farmáři začínají připravovat svá pole na sezónu dešťů. Ve vesnici, kde není elektřina a kam vede jen prašná cesta, panuje ve dne i v noci téměř ničím nerušený klid. Po večerech se lidé scházejí v domech a při světle petrolejky nebo baterky si povídají. Život tady na první pohled vypadá krásně, skromně, jednoduše a bezstarostně.

Za touhle zdánlivou idylkou i úsměvy místních se však skrývá mnohem více lidského utrpení, než by se mohlo zdát. Před několika dny jsem listoval svými zápisky z místa z roku 2011, kdy jsem tady byl poprvé. Navštívil jsem tehdy spoustu lidí. Tak jsem si vzpomněl na Zainabu*, maminku dvou dětí, které odneslo střechu tornádo, a než jí ji sousedé stihli opravit, zemřela na následky AIDS. Připomněl jsem si Havangu, jenž pár let před naším setkáním onemocněl. Neschopen uživit svou rodinu zůstal v domě sám, čekajíc na smrt, jež si pro něj přišla o několik měsíců později. Znovu jsem si osvěžil příběh babičky Bahati, jež se starala o tři vnuky. Jejich otec jim zavraždil matku. V zápiscích zmiňuji i Jacksona, který se o sebe nemohl postarat kvůli v Evropě relativně banálnímu astmatu nebo Murusaliho, jenž tehdy litoval, že má osm dětí, a že není schopný všem zajistit vzdělání. Letos mu těžce onemocněla žena a po třech nákladných operacích zemřela. Jiný farmář, Himid, přišel o velkou část úrody kvůli velkému suchu a půjčil si u lichváře. S problémy se potýkal ještě rok poté. Šedesátník Said mi povyprávěl příběh úpadku svého živobytí, který začal tím, že musel na operaci kvůli nemoci způsobené konzumací nepřevařené vody. Kvůli ní prodal téměř všechna svá úrodná pole. Připomněl jsem si i historky o prachbídné úrovni střední školy v Utengule/Usangu, které znali snad všechny děti i jejich rodiče. Přestože všichniví, že státní závěrečné zkoušky (jedná se o obdobu naší maturity) neskládá téměř nikdo z tamních studentů, jinam je rodiče – kvůli penězům – stejně nepošlou. Po čtyřech letech studia tak spousta z nich stejně skončí bez získaného středoškolského vzdělání. Takoví „absolventi“ často odcházejí hledat práci do města, kde obvykle skončí jako pouliční prodavači spíše přežívající doslova ze dne na den, než žijící.

Příběhy lidí, které píšu, jsou příběhy důsledků hluboké chudoby, která lidem znemožňuje přístup ke zdravotní péči i kvalitnímu vzdělání a zmiňované příběhy rozhodně nejsou vzácné. Chudoba bere také svobodu. Čím více mluvím s místními lidmi, tím absurdnější se zdají být povzdechy některých mých známých, že „bez elektřiny/internetu/facebooku  atd. by nám bylo líp, jsou to šťastní lidé“. Spousta místních se po večerech kouká na západ Slunce a povídá si s ostatními při světle svíčky - ne proto, že je to baví, ale proto, že nemají na to, aby si koupili televizi nebo solární panel. Zeleninu jí jako přílohu k rýži proto, že jimi preferované maso je drahé. Stejně je to s čajem a limonádami. V tradičních domech se slaměnou střechou a hliněnou podlahou nežijí z respektu ke svým předkům a jejich kultuře, ale jen proto, že si lepší nemohou dovolit. Jednoduše řečeno: chudoba není kultura a žít skromně je hezké a snad i ctnostné, pouze pokud se jedná o svobodnou volbu. Lidé z oblasti, o které píšu, žijí tak, jak žijí, protože musí. Až budete nadávat na to, jak vám bere facebook čas, a jak je lidem chudších zemích bez internetu a dalších vymožeností naší civilizace dobře, vzpomeňte si na to, že pokaždé, když se připojíte nebo nepřipojíte na web, je to důsledek vašeho vlastního rozhodnutí, které spousta lidí udělat nemůže, neboť za ně v těchto věcech dennodenně rozhoduje chudoba.

* Pozn.: Jména lidí použitá v tomto textu jsou z důvodu zachování jejich soukromí smyšlená, příběhy jsou však pravdivé.

* Pozn.: O tom, jak pomáhá a jak podporuje chudé farmáře v oblasti Maendeleo si můžete přečíst na webových stránkách www.maendeleo.cz nebo sledujte pro novinky náš facebook OS Maendeleo.