Jak jsme v Tanzanii "ukradli" býka

Byla neděle večer a my jsme se u večeře rozhodli, že pondělní volno využijeme na výšlap do hor. Z kopcovitého města Mbeya se dá vylézt na dva dostupné vrcholy, Loleza Peak (2 656 m.n.m.) nebo o něco málo vyšší Mbeya Peak (2 834 m.n.m.). Oba vrcholy jsou součástí Jižní Vysočiny. Vybrali jsme si Lolezu. Nástup začíná jen kousek od domu našeho kamaráda, u kterého ve městě bydlíme a víc se hodí na jednodenní výlet.

V Tanzanii i v jiných místech východní Afriky se bělochům na cesty do neobydlených oblastí často doporučuje průvodce

Diskutovali jsme s místními, zda je ok, když půjdeme sami, protože knižní průvodce i lidi v diskuzích na internetu to moc nedoporučují. Názory byly tak padesát na padesát, ale nakonec diskuzi rozsekl místní bača (ano, má stádo krav a koz přímo ve městě), který řekl, že lidé z horské vesnice neradi vidí, když tam chodí místní. Podezřívají je totiž, že by jim mohli nahoře ukrást krávy, které se na vrcholcích volně bez dozoru pasou - bělochy ale samozřejmě podezírat nebudou. Jiné nebezpečí prý nehrozí.

Jde se na horu

Tak jsme nelenili a ráno jsme vyrazili. Od minulého výstupu na jinou horu Mount Rungwe jsme se poučili a vzali jsme si svačinu. :-)

Vyšli jsme nad město přes boží políčka v kopcích, nádherné lesy, poklidnou vesnici nad městem, vzdálenostně co by kamenem dohodil, a přece to tam bylo oproti Mbeyi úplně jiné.

Za městem

Vesnička v malém údolí mezi kopci byla malebná. Na druhou stranu, mluvili jsme asi s 10 lidmi a skoro všichni si hned nebo o trochu později při krátké řeči řekli o peníze. Roztomilí lidé. Vypadá to (i podle zkušeností z jiných míst), že čím odlehlejší kraj, tím větší předsudky a neomalenost vůči bělochům. Usmáli jsme se a šli dál. Nahoru jsme stoupali asi 4 hodiny, na chvíli nás zastavil i déšť. Dosažení Loleza Peak se mi zdálo nekonečné, ale rozhledy na cestě po hřebeni byly úžasné. Krávy se pásly všude a kde se jim zachtělo. Úplně samy, v menších nebo větších stádech.

políčka u vesnice nad městem

Konečně jsme došli na vrchol Loleza. Čekalo nás překvapení ve stylu vrcholu posetého satelity a přijímači (to teda rozhodně nebyl highlight výletu :-D, Tanzanci jsou v tomhle smyslu pro detail fakt klasici). Tak jsme si tam zaslouženě snědli chapati (místní palačinkochleba) s banány, já jsem si udělala pár fotek (kromě satelitů, na ty jsem samým překvapením zapomněla) a Martin naléhal, ať už jdeme zpátky a dojdeme dolů za světla.

Sestup s naštvaným býkem

Nahoře bylo chladněji jak všude v kopcích, tak jsem si oblikla svoji červenou šustku. Martin mě pořád popoháněl, kde se flákám, protože jsem dál fotila, pak jsem potřebovala ještě vyzkoušet novou kameru... Ale docela rychle přicházela bouřka, tak jsem se toho rozhodla nechat a šlo se. 

vedlejší vrchol Mbeya Peak (2 834 m.n.m.) a blížící se bouřka

Po chvilce se na mě Martin otočil a řekl s ledovým klidem: "Jde za tebou kráva." Otočila jsem se taky a bylo mi jasny, že to není úplně v pohodě. Mihlo se mi hlavou, jak proti mně už kdysi běžel beran a sranda to nebyla. A tohle byl býk. Hodně funěl a od vesničanů známe, že je lepší se těm funícím vyhnout. Což šlo dost špatně, když šel po nás. Tak rychle jsem si žádnou bundu možná nikdy nesundala. Jít a nevšímat si ho nepomáhalo. Pořád hodně funěl a bylo vidět, že je fakt naštvanej. Zrychlili jsme. On taky. Když už jsme nevěděli co, trošku jsme utíkali. On taky. Rozdělili jsme se. Běžel za Martinem a pak se snažil zavřít cestu mně. Snažili jsme se dostat do těžkého terénu, kudy jsme lezli nahoru a říkali jsme si, že tam ho musíme setřást. Tak rychle a dobře jsem ještě neviděla takovy zvíře zdolávat tak šílenou cestu. Sami jsme měli problém jít tam tak rychle. Pak jsem se otočila, abych ho zkontrolovala a viděla jsem, že trochu zakopl a lekla jsem se, že na mě v tom terénu spadne. Tak jsem místo toho na tak blbym místě spadla já, dvakrát se převalila a než jsem se zastavila o Martina, stihla jsem se narazit do hlavy a odřít si nohy i záda. Dál to hned nešlo a tak jsme si zkusili odpočinout. Přiznám se, že mě tak naštval, že jsem mu přála, aby blbě spadl a chcípl. Jako milovnici všeho živyho jsem překvapila sebe samu, ale zuřila jsem z té situace asi stejně, jak on zuřil na moji červenou bundu na začátku. Mimochodem s tou čevenou barvou jsem si myslela, že je přece jenom víc pověra než realita... 

Martin nemohl zvednout mobil, protože nás zrovna hodil býk v Tanzanii

Poprvé jsme tak použili další radu, kterou jsem kdysi dostala po scénce s beranem. Prý si máte v takové situaci před naštvaným zvířetem prostě lehnout na zem. Myslela jsem si, že na to bych v takové situaci nikdy neměla pomyšlení. 

Takže, lehli jsme si, byli jsme potichu, býk vydýchával cestu, stejně jako my, a na uklidněnou začal žrát trávu. Když už to vypadalo klidněji, začal Martinovi nahlas zvonit mobil... Byl to pracovní hovor. Tomu, že jsme ho zrovna nemohli zvednout, protože nás hodil býk uprostřed ničeho v Tanzanii, jsme se nakonec ještě dlouho smáli. To by jeden skoro nevěřil.

"Ukradli" jsme býka

S kameny v rukách jsme běželi už dlouho, prostě pro případ nouze. Víc jsme ho naštvat nechtěli, ale když býk od žraní trávy přeskočil najednou zase za náma a znovu nás pronásledoval, neměli jsme moc na výběr. Začali jsme se trefovat a zjistili jsme, že na něho konečně něco platí. Měli jsme štěstí v neštěstí, ten býk byl ještě mladej. Krávy tam žily ve stádech naprosto divoce a bez plotu, takže nebyly zvykly vůbec na nic, natož na jakoukoliv manipulaci. Každopádně kameny zabraly. Dostali jsme tak býka pod nás a sestupovali jsme za ním. Oddechli jsme si a nemuseli jsme tak letět. Někdy v ten moment nám začalo docházet, že toho býka normálně "krademe" z té hory dolů, přesně jak by od nás nikdo nečekal. Snažili jsme se dostat pod býka a zahnat ho nahoru zpátky na horu. Jenže bylo pozdě. Býk byl unavenej, seběhl s náma pěkných pár kilometrů v blbym terénu, pravděpodobně byl ztracenej a ani nevěděl, kam by šel. Těma kamenama jsme si ho asi ochočili a stal se z něho náš pes. 

Jsme skoro ve vesnici, býk jde nervózně před náma a Martin už může volat. :-)

Tak se stalo, že jsme do té vesničky, kde po nás chtěli peníze, nakonec nechtěně přivedli mladého býka. Máme takovy tušení, že vesničan, kterému jsme řekli o našem problému (a ten s "jó, v pohodě" a s býkem odešel do vesnice) už býka na horu nevrátil. Bylo nám býka líto, ale mohl si za to v podstatě sám... Nejspiš sám nevěděl, co ho tak rozzuřilo. 

Dvě večeře a spát

A tak jsme se totálně zničení vraceli do města, z vyčerpání jsme se tomu smáli a rovnou jsme šli do nejbližší restaurace, kde jsme si dali výbornou hranolkovou omeletu. Byli jsme hotoví, a mě ten pád, výstup a možná ještě víc sestup, na pár dalších dní zřídili. 

hranolková omeleta "chipsy mayai" a zelenina á la "kachumbari"

V Tanzanii to byl náš druhý společný vrchol, který jsme s Martinem zdolali a který stál za řeč. Ten první byl v roce 2014 - výstup na Mt. Rungwe (2 981 m.n.m.) a kdo z vás si to pamatuje, tehdy jsme skončili při sestupu v zajetí strážců rezervace a odvezli nás na policejní stanici. Jsme rádi, že jsme tentokrát nedostali žádnou pokutu, třeba za krádež býka nebo tak něco... ;-)

#bahati mbaya (svahilsky "bad luck" / neštastná náhoda)

Cestování bez červené bundy zdar! 

Dárci podpořili výstavbu komunitní studny

V loňském roce jsme se na základě mnoha debat v Tanzanii a následně v Česku rozhodli, že zkusíme rozšířit naši podporu lidí z Usangu i mimo zemědělství. Společně s našim tanzanským týmem jsme proto vyhlásili dvě soutěže: jednou místní svépomocné skupiny soupeřili o grant, podruhé o mikropůjčku na nefarmářské aktivity.

Do soutěží se mohly zapojit pouze skupiny, se kterými mělo Maendeleo dobré zkušenosti z projektu Podpora farmaření. Skupinky usilující o grant mohly vyhrát jen v případě, že představí promyšlený projekt, který bude prospěšný širší komunitě. Grant nakonec vyhrála díky skvělé prezentaci a výbornému nápadu svépomocná skupina s názvem Motomoto z vesnice Mahango, která přišla s myšlenkou vykopat komunitní studnu.

Co lidé z Motomoto slíbili, to splnili. Studna je hotová a co je neméně důležité, vznikla za spolupráce s místní vládou, jež poskytla nejen experta, který určil vhodné místo pro studnu, ale darovala také pozemek k tomu určený. Vytočená voda ze studny je krásně čistá a slouží všem lidem z vesnice jako záložní zdroj vody v případě výpadku dodávky vody z vodovodu. Tato situace nastává stále hodně často, zejména v období sucha.

Svépomocná skupina Motomoto patří mezi tři v loňském roce nově podpořené skupiny v rámci projektu Podpora farmaření. V rámci něj obdrží skupiny na začátek praktické vzdělání týkající se pěstování rýže a taky společnou mikropůjčku na tréninkové pole. Pokud jde u začínajících skupin vše dobře, spolupracují, navštěvují semináře a po sklizni úspěšně půjčku splatí, mohou pokračovat i v dalším roce. V něm už mohou usilovat i o individuální mikropůjčky pro každého člena skupiny, aby mohli na 100 % využít to, co se naučili, i ti nejchudší farmáři.

Držíme nejen těmto novým skupinám pěsti a jsme zvědaví, jak si povedou dál. Děkujeme všem našim partnerům, kteří přispěli či pravidelně přispívají. I díky Vám můžou lidé z Usangu realizovat své nápady.

Volání dešťů

Letos jsme přijeli poprvé v období dešťů. Obzor je jasnější, prachu ubylo a ohromná mračna působí i na oko blahodárně, stejně jako deště, které přicházejí.

Období dešťů jsme si vybrali záměrně proto, že jsme chtěli změnu. Chtěli jsme dojet v sezoně, kdy farmáři nejvíc pracují na svých polích, protože Maendeleo podporuje malopěstitele rýže. Zaměřujeme se na zvýšení výnosnosti polí pomocí praktického vzdělávání a poskytování účelových mikropůjček.

Bahati mbaya

Bohužel jsme tak trochu smolaři, protože "bahati mbaya" (bad luck, nešťastná náhoda), deště se letos opozdily a zatím jsou spíš slabší. To se tu stává, myslím tu bahati mbayu. Přichází nečekaně a v různých podobách, třeba když máte několikahodinové zpoždění na schůzku nebo vůbec nedorazíte, uschne vám úroda, vyplaví se vám úroda, zapomenete zasít, když jste farmář a tak (dobře, to trochu přeháním :-) ). Jedna paní kdysi řekla Martinovi, že jí motorkáři postupně přejeli všechny kačenky. Prostě bahati mbaya.

My se tu na druhou stranu aspoň můžeme dobře pohybovat, není moc bláta a tolik nemokneme. Krajina je přitom oproti suchu nádherná. Mám pocit, že po dopadu každé kapky tady snad vyroste nový trs svítivě zelené trávy a že to dokonce vidím na vlastní oči. 

Život farmáře - předpověď počasí v praxi neexistuje

Mraky mě berou vždycky, ale tyhle jsou fakt super. Pořád si je musím fotit. Úplně nejlepší je pozorovat proti nim hejno 40 černých čápů kroužících nad poli. Ovšem je pravda, že fotek z prací na poli mít moc nebudu, pořádně se totiž začíná obdělávat teprve teď. Farmáři si na druhou stranu stěžují asi jako všude na světě, buď prší málo nebo zase moc. ;-)

Každý den čekáme spolu s vesničany na deště. Jestli ten den zaprší, nebo ne, tu nikdo neví, uvidí se. Dá-li bůh, říkají lidé všech vyznání. Na té nejistotě je něco, co je napínavé, dramatické i zábavné. Všechny naše debaty s farmáři se nakonec stočí k dešťům. Člověk by si chtěl skoro vsadit.

Když je po dešti

Když déšť přijde, všichni ožijí, i my. Je to něco, co potřebujete a nic jiného si nepřejete. Tato nálada celé společnosti se na nás přenesla dokonale. Všude kolem je spoustu emocí.

Chtěla bych s váma sdílet oslavu po dešti za úplňku. Hmyz, žáby, i ptáci hodují.

Pro spuštění zvuku klikněte SEM nebo na fotku úplňku.

Jedu do Tanzanie, tedy jsem.

Počtvrté v Tanzanii a zase jinak

V loňském roce jsem úspěšně dokončila školu. Hned po obhájení diplomky jsem odjela na stáž do Bruselu a strávila jsem tam úžasné čtyři měsíce. Na pár dní jsem jela pracovně i do Portugalska a taky jsme si zajeli pod stan do Lucemburska. Krátce po návratu domů jsem nastoupila do svyho prvního zaměstnání. Jeli jsme si na pár dní prochodit Adršpach a okolí. Mezitím Martin odjel pracovat na víc než měsíc do Německa a na konci jeho pobytu jsme se sešli v Jeně, kde bydlí ségra. Čas běžel, přišel listopad a odjeli jsme do Budy a Pešti na výlet. 

To všechno bylo super a stejně v tom celém roce evidentně něco chybělo. Něco, co jsme za poslední 3 roky (Martin za posledních 5) nevynechali. Monitoring projektů v Tanzanii.

Svým způsobem to bylo osvěžující. Zase jsme měli po dlouhé době české léto (a částečně vlastně belgické a německé - takze spíš evropské), což stejně na většinu přátel udělá dojem, že jste pořád někde v tahu a mají tendence ptát se, kde teď v zahraničí zrovna jste. :-) Taky je nepřekvapí, když jim řeknete na setkání, které stihnete dvakrát do roka, že krátce po pivě zase někam "zrovna" (přitom fakt zrovna) odjíždíte. Zajímavostí na tom celym možná je, že jsem vlastně dost rodinnej typ, kterej potřebuje i přátele a brečí pokaždé, když odjíždí. Stejně tak nesnáším, když opouštím naše psy.  Zároveň ale nepopírám, že cestuju ráda a že to nějak potřebuju. Neumím zatím najít smysl života v tom, že jenom pracuju a nehnu se ze své kancelářské židle. Jsme zdraví a skoro bez závazků. 

Nebyla jsem úspěšná s najitím práce v oboru, ale zároveň máme Maendeleo. Naši vlastní neziskovku poskytující rozvojovou pomoc drobným farmářům v Tanzanii, které se společně věnujeme asi v osmi skvělých lidech každý týden minimálně jeden večer. Dobrovolně. Nikdo neříká, že je to jednoduché, je to velká zodpovědnost a zabere to čas. Za odměnu ale můžeme jezdit do Tanzanie, poznávat se s lidma z jiných kultur a užívat si sebe i své práce trochu jinak. Ráda se tak učím nové věci, learning by doing. Je to pro mě jedna z těch zkušeností, které nám už nikdo nevezme.

Tak jsem dostala dovolenou a odjela jsem zase pryč. Utekli jsme ze zimy do léta. Jsem tady a užívám si to. Snažím se zase trochu fotit, ale jako věcnému amatérovi a začátečníkovi se mi zatím líbí asi dvě fotky, což mě předpokládám taky přejde až je uvidím v počítači. ;-)

Zajímá Vás, co tu děláme? Zaskočte si na www.maendeleo.cz

Co se (ne)změnilo

Je kolem deváté hodiny večer, což na vesnicích bez elektřiny a navíc kousek pod rovníkem znamená, že je dávno černočerná tma a kromě mojí čelovky a babuových baterek fungujících na solární energii nic nesvítí. Teda skoro nic. Sedím venku před domem, smrkám ze sebe svou klasickou popříjezdovou chřipku a pozoruju to neuvěřitelné množství hvězd nad sebou. Tohle jsem nikdy nikde jinde neviděla. Mléčná dráha je až neuvěřitelně vidět, chvíli mě to svádí k tomu, že to jsou jen nějaké oblaky na jinak naprosto jasné obloze. Sem tam spadne hvězda. Na tohle konkrétně se vždycky těším zpátky. 

Jen nevím, jestli tolik hvězd půjde vidět i za pár měsíců. Někteří místní totiž říkají, že bude na vesnice planiny Usangu během října zavedena elektřina (přesněji do 25., kdy proběhnou parlamentní i prezidentské volby), jiní říkají, že se oblast „rozsvítí“ až někdy po volbách. Zatím přibyly jen dřevěné sloupy, které vesnici Malawatu, kde spíme, záhadně míjí. Prý kvůli tomu, že poslední volby tady vyhrála opozice. Uvidíme, jak to dopadne, nejdřív jsme tipovali, že Usangu bude do října připojeno, teď už jsme spíš skeptičtí. Do konce roku to ale nejspíš stihnou.

Na vesnici se přístup lidí k nám příliš nezměnil, pořád nás mile vítají a z dálky zdraví, zvou nás domů a rádi s námi vždycky poklábosí, i když si občas zase tak moc nerozumíme. ;-) Zato ve městech se nám to letos zdá nějak jiné. Na některých místech, kde se za náma vždycky seběhl hrozen prodavačů, taxikářů a samozvaných „kamarádů“, aby s námi uzavřeli pro nás většinou ne úplně výhodný obchod, je najednou klid. Vlastně moc nevíme čím to je... Taky se ve městech nestačíme divit nad novým tanzanským trendem, který možná dorazil přes hranice za Zambie, kde jsme si toho loni všímali taky – čím bizarnější a umělejší paruku žena nosí, tím víc je super. 

 Na druhou stranu moje vlastní večerní rituály zůstávají stejné – taky bydlíme na vesnici a tam se lidi tolik nemění. :-) Spát se chystáme už za chvíli. Dneska přes den jsme si dopili vodu a zapomněli koupit další, tak musíme improvizovat a zuby si vyčistíme teplým čajem. Jdu na suchou kadiboudu kousek od domu a zčůrávám dolů vyžrané šváby. Potom se ukládám do postele pod síť proti komárům a jim podobným a zaposlouchávám se do tanzanské hudby, která se autenticky line z rádia na baterky a střídá se s častým šumem, kdy se ztrácí signál. Usínám….

Kolem čtvrté hodiny ranní mě probouzí bubnování plné radosti. To muslimové snídají na celý den dopředu, je Ramadán. Znovu ještě na pár hodin usnu a probouzíme se až na naši snídani, která je asi v půl desáté.

Čarodějnictví a albinismus

Zatímco se pomalu chystáme na další léto v Africe a sbíráme novinky z projektu Maendelea na podporu farmaření v jihozápadní Tanzanii, sem tam pročítám aktuality z internetových deníků. V nedávné době se objevuje víc článků na tematiku únosů a vražd albínů, tedy černošského obyvatelstva, kterým zcela chybí kožní pigment - melanin - a jsou bílí.

Když jsem poprvé v Tanzanii viděla na vesnici matku, která měla malého, asi ročního až dvouletého syna - albína, téměř jsem nepoznala, že není běloch. Dítě je bílé, včetně vlasů a řas, poznat ho však lze i v tak malém věku  třeba podle tvaru nosu. Albíni mají často problém se zrakem (hůř vidí a potřebují brýle) a jejich kůže je velmi citlivá na sluneční paprsky, což je 8 stupňů pod rovníkem zdraví nebezpečné. Opalovací krémy nejsou moc dostupné, je to spíš "zboží bělochů": pokud v lékárnách jsou, pak jsou prezentovány jako exkluzivní zboží a prodávány za tomu odpovídající (velmi vysokou) cenu. Organizace fungující na ochranu albínské populace krémy shánějí od dárců na Západě a pak je v albínské komunitě distribuují zdarma. Což dlouhodobě také není řešení a jen to dokazuje, že se místní vláda do boje za práva a ochranu albínů v komunitách příliš nezapojuje.

Tradiční čarodějnictví a šamani (witch doctors) jsou v Tanzanii stále něčím, s čím se zejména na vesnicích poměrně snadno setkáte. Mluví se o tom. Existují dobří i zlí šamani a ti mezi sebou často bojují a chrání se vzájemně. Obecně převažuje na vesnicích spíše pozitivní pocit o komunitě těch dobrých, kteří bojují proti zlým silám a pro dobro ostatních obyvatel.

Čarodějnictví kromě tradice bohužel šíří i zastaralé a špatné, nesmyslné pověry, které se pak kvůli tomu v komunitě dále udržují a lidé jim věří. Právě v případě albínů to mnohdy znamená celoživotní trápení a společenské odmítnutí. V krajních, ale bohužel stále reálných případech, hrozí albínům úmyslné zabití pro takové kolující pověry, že uťaté končetiny přinesou vrahům (potažmo kupcům, kteří je mohou poté sehnat na černém trhu za tisíce dolarů) štěstí, sílu a bohatství, zatímco se naopak věří, že "žijící albín" v komunitě přináší smůlu.

Do měst stále více proniká odborná lékařská péče a středoškolští učitelé a další lidé s vyšším vzděláním žijící v regionálním hlavním městě nám odpovídají, že doufají, že už se takové praktiky proti albínům nedějí a sami to naprosto odsuzují. Na venkově - v Tanzanii zejména na severu v oblasti Viktoriina jezera - je ale situace pořád velmi špatná a obecná osvěta nízká či nulová.

V prosinci roku 2014 byly čarodějnictví a s tím spojené praktiky v zemi vládou oficiálně zakázané, právě kvůli snaze ochránit albínské obyvatelstvo od těchto zločinných činů. Podle pracovníků OSN a dalších sdružení zabývajících se ochranou albínů však zákaz tuto situaci nezlepšil a už vůbec neukončil. Vláda dále nepodniká žádné další kroky, které by vraždám bránily nebo učily místní lidi, aby těmto falešným a šíleným pověrám o albínech, kteří jsou plnohodnotní občané Tanzanie a mají stejná práva jako ostatní, nevěřili.

"...In Tanzania in 2008, President Kikwete publicly condemned witchdoctors for killing albinos for their body parts, which are thought to bring good luck. 25 albinos have been murdered since March 2007. In Tanzania, albinos are often murdered for their body parts on the advice of witch doctors in order to produce powerful amulets that are believed to protect against witchcraft and make the owner prosper in life..." více v kostce: http://en.wikipedia.org/wiki/Witchcraft#Africa 

V angličtině jsou na toto téma v posledních měsících např. tyto články a videa:

1) Albinismus jako smrtící stigma v Tanzanii, video + článek , Aljazeera, září 2014
http://stream.aljazeera.com/story/201409021421-0024120
2) O zákazu "witch doctors" - šamanů a jejich praktik, Guardian, leden 2015
http://www.theguardian.com/world/2015/jan/14/tanzania-bans-witchdoctors-attempt-end-albino-killings
3) O únosu a následné vraždě ročního chlapce - albína, Guardian, únor 2015
http://www.theguardian.com/world/2015/feb/18/kidnapped-tanzanian-albino-boy-found-dead-with-limbs-hacked-off

Tanzanský hrnečku - VAŘ!

Kromě práce s farmáři pro neziskovou organizaci Maendeleo jsem si letos dala ještě jednu svoji osobní misi... Nápad přišel z ničeho nic, prostě jsem si řekla, že budu fotit všechno, co jíme. Někde nebylo vhodné fotit, jinde nebyl po ruce foťák, ale myslím, že pro představu to bude bohatě stačit. Občas jídla nevypadají tak dobře, jaká ve skutečnosti jsou :-P. Zvlášť některá jsem si fakt oblíbila a těšila jsem se na ně už z Česka ještě před (svým druhým) příjezdem do Tanzanie. Takže přeju příjemnej kulinářskej zážitek a nebojte se jídla zkusit v kuchyni...

Pokud Vás na něco bude zajímat recept, zkuste napsat. ;-)

SNÍDANĚ

Snídaně jsou obvykle podávané kolem desáté hodiny ranní (liší se podle zaměstnání a u farmářů se to různí i podle období v roce), ve velké většině případů jsou to teplá jídla a k těm čaj. Někdy se jen ohřeje to, co zbylo na večeři, takže rýže, brambory, cokoliv. Víc už napoví fotky... :-)

1. černý čaj a limetky z místního políčka
2. jedno z nejčastějších skvělých snídaňových jídel - chapati z pšeničné mouky, vody, oleje, cukru a soli

3. "buchty" pečené na pánvi, dělají se jen v některých domácnostech... namazané s máslem a k tomu černý čaj s mlékem... čaj je vždy náležitě (pře)slazený :-)

4. rýže smíchaná s celými brambory, mrkví a s omáčkou k masu (podobná vývaru) z předchozího večera, čaj s mlékem

5. celé brambory s omáčkou z fazolí, mrkve a rajčat - dobrota :-), čaj s mlékem

6. dušený banán smíchaný se zelím, osolený a k tomu rýže zbylá ze včerejšího večera, černý čaj

7. rýže a fazole - hodně častá klasika, černý čaj

8. osmažená ryba na slunečnicovém oleji, později daná do omáčky z kokosového mléka, rýže - zbylo z předešlého večera

9. rýže s místním "špenátem" - něco jako listové čínské zelí - nadrobno nakrájené, připravené dušením s rajčaty, cibulí a trochou vody a oleje, osolené - moje oblíbené :-)..., černý čaj

10. snídaně v hostelu v Irinze, 2 kusy toustového chleba, vajíčko, lehce slanější máslo Blue Band, čaj s mlékem a dokonalá papája, kterou jsme si k tomu koupili jako zákusek :-)

11. džus z papáji a pomerančů - podomácku připravený :-)... naprosto luxusní! pro mě nenahraditelná záležitost...

12. asi nejpodivnější snídaně, kterou jsme letos měli :-)) - dva toustové chleby s rýží a černý čaj :-P

13. snídaně v hostelu v Tukuyu - dva suché toustové chleby, vajíčko, čaj  a naše vitamíny B, C a magnésko (ranní dávka imunity :-D) :-) - před výstupem na horu Rungwe

14. čaj bez vody :-) aneb čaj udělaný jen z mléka a sáčku černého čaje :-)

OBĚDY A VEČEŘE

Obědy i večeře jsou podávané později, než jsme v Česku zvyklí. Obědy jsou obvykle kolem druhé, ve městě často až kolem čtvrté hodiny. Večeře v domácnostech nejčastěji kolem deváté hodiny večerní, i později. Nemůžeme říct, že bychom někdy neměli už hlad (někdy i větší :))) ), ale vždycky jsme se nakonec dočkali. Místní nám říkají, že jídlo je v Tanzanii tehdy, až je hotové. :-)) Opět bývají vždy teplá jídla, a to v obou případech. Obecně tu jíme 3x denně, za to poměrně velké porce. Tanzanská kuchyně je známá pro hodně zeleniny ke každému jídlu a nejčastěji se jí jako příloha rýže nebo kukuřičná kaše ugali. 

1. večeře v hostelové restauraci v Dar es Salaamu - hrášek, rajčatová omáčka k masu, kuře a místní "špenát"... Coca-Cola nesmí chybět :-))

2. oběd v restauraci v Tukuyu, hovězí maso v omáčce, zelenina, místní bramborové chipsy

3. kuře s rýží, fazole, místní špenát a mrkev :-)

4. rýže "pilau" = se speciálním kořením, kuře, rajčatová omáčka k masu a zelenina jako příloha :-)

5. rýže s místním špěnátem, fazole a kachumbari - vynikající salát z oloupaných rajčat, s trochou cibule (drobně nakrájené), sůl a někdy i zelená paprika - náš velmi oblíbený :-)

6. večeře v lokální restauraci v městečku Makambako - rýže, fazole, rajčatová omáčka k masu, špenát a černý čaj

7. kuřecí polévka, obdobná vývaru... uvnitř jsou jen brambory (celé), maso je podávané vcelku, třeba celá kuřecí noha nebo velký kus hovězího (vždy i s kostí)... Martin to má rád :-)

8. k večeři byla rýže se špenátem a kachumbari... spolu s fazolemi k rýži velmi časté, chutná nám :-)

9. večeře: tradiční ugali, velká pochoutka místních - kaše z kukuřičné mouky a vody (letos jsme si ugali docela oblíbili :-) ), k tomu fazole a špenát

10. rýže se zelím a trochou rajčat v zelí... překvapivě dobrá kombinace! :-)

11. zmiňovaná kukuřičná kaše ugali a špěnát, rajčatová omáčka s hovězím masem a mrkví... ugali se (se všemi přílohami) skoro ve všech případech jí rukama, ne příborem

12. večeře: rýže a špagety s rajčatovou omáčkou, špenát... těstoviny nejsou vůbec časté, je to spíše výjimka

13. chipsy mayai - brambory nakrájené na čtvrtky, osmaží se na oleji, přidá se trochu soli a dvě vajíčka... podává se s chilli omáčkou :-)... skvělá rychlovka

14. kousky nevykostěné ryby hluboce osmažené v slunečnicovém oleji tak, aby vypadaly úplně suše; poté přidané do hrnce s kokosovou omáčkou, povařené... na konci je maso úplně měkké, s rýží

15. moje oblíbená kašička :-)... Uji - kaše z domácky namíchané prosné mouky, hodně oslazená (vše se sladí místním třtinovým cukrem), podle místních velmi výživná... dospělí ji často odmítají, protože je hlavně pro děti :-)... my si ji dáváme vždycky večer před večeří, ve velkém!

16. další poměrně častá a dobrá večeře - rýže s hráškem, který se stejně jako v případě fazolí vaří většinou společně s rajčaty a s trochou cibule

17. nyama choma, neboli grilované hovězí maso ve formě špízu... cena za tento oběd se poté odvíjí od počtu kousků masa - podávané s místními chipsy, salátem kachumbari a banánkem (banán místní jedí většinou dohromady s jídlem přímo v talíři)... nevýhoda tohoto na pohled skvěle vypadajícího masa je, že není dodělané tak, jak jsme zvyklí - není měkké, aby se rozpadalo, je na grilu méně minut, je tedy trochu gumové,  což mírně kazí požitek...

18. dalším běžným obědem v restauraci je kuře (až po pařát :-P) s kopcem rýže, který se nám většinou nepodaří dokončit :), fazole a místní špenát, banán

19. zrovna tohle jídlo vypadá na fotce hůř, než to chutnalo :-) doma udělané bramborové chipsy, k tomu brambory na drobno v omáčce s rajčaty a salátek kachumbari

20. další skvělá pochoutka, kterou jsme dostali u našeho kamaráda doma jako předkrm před večeří... brambory lehce rozmačkané s pár rajčaty, trochou oleje a soli

21. kukuřičná kaše ugali s fazolemi... místní lidé kaši ugali opravdu milují, také říkají, že je výživná - myslím si, že spíše dobře zalepí žaludek od hladu - nicméně si ji dopřávají rádi všichni, bez ohledu na "sociální postavení ve společnosti"...

22. rýže s hovězím masem a s něčím jako vývarem - omáčkou z masa

23. dva obědy z restaurace v zemědělském městě Tukuyu - jeden můj a vpravo Martinův: ryba na dva způsoby - v omáčce se sladkými papričkami a smaženo-grilovaná

KROMĚ ZELENINY DALŠÍ NEDÍLNÁ SOUČÁST TANZANSKÉHO JÍDELNÍČKU - ČERSTVÉ A ŠŤAVNATÉ OVOCE :-)

Ovoce je v Tanzanii levné, místně produkované. Pro představu: jeden pomeranč stojí asi 2,50 Kč, banány se liší cenou podle typu, ale začínají od halířů cca po korunu za kus (nakupují se po trsech), papája stojí na trhu od 12 do 25 Kč, podle velikosti, za mango zaplatíte přibližně od 5 korun... Bonusem je, že je to to nejsladší ovoce, co jsem kdy a kde jedla... :-) 

1. pomeranče: mají žlutou až nazelenalou barvu, je to jiný typ než ten středozemní, který se k nám vozí... nejlépe se jí tak, že se oloupe vnější slupka a rozřízne se na půl... pak je to něco mezi džusem a ovocem :)

2. banánový ráj - utržený přímo ze stromu na poli ve vesničce Malawatu, kde bydlíme... banány se kromě přímé spotřeby zpracovávají různě, také podle typů a fáze zralosti... úplně zelené, větší se grilují nebo vaří jako příloha k masu nebo do polívky, z jiných typů se pečou například koláčky na snídani...

3. papája se hodí všude a vždycky, tím lépe ke zpříjemnění práce :-)... od loňkého roku se u mě udržela na pozici nejlepšího ovoce na světě, a myslím, že už ji nic nepřekoná :-)

4. nekonečně úžasná papája...

5. výroba domácího džusu z pomerančů a papáji... můj tanzanský sen :-)