Dárci podpořili výstavbu komunitní studny

V loňském roce jsme se na základě mnoha debat v Tanzanii a následně v Česku rozhodli, že zkusíme rozšířit naši podporu lidí z Usangu i mimo zemědělství. Společně s našim tanzanským týmem jsme proto vyhlásili dvě soutěže: jednou místní svépomocné skupiny soupeřili o grant, podruhé o mikropůjčku na nefarmářské aktivity.

Do soutěží se mohly zapojit pouze skupiny, se kterými mělo Maendeleo dobré zkušenosti z projektu Podpora farmaření. Skupinky usilující o grant mohly vyhrát jen v případě, že představí promyšlený projekt, který bude prospěšný širší komunitě. Grant nakonec vyhrála díky skvělé prezentaci a výbornému nápadu svépomocná skupina s názvem Motomoto z vesnice Mahango, která přišla s myšlenkou vykopat komunitní studnu.

Co lidé z Motomoto slíbili, to splnili. Studna je hotová a co je neméně důležité, vznikla za spolupráce s místní vládou, jež poskytla nejen experta, který určil vhodné místo pro studnu, ale darovala také pozemek k tomu určený. Vytočená voda ze studny je krásně čistá a slouží všem lidem z vesnice jako záložní zdroj vody v případě výpadku dodávky vody z vodovodu. Tato situace nastává stále hodně často, zejména v období sucha.

Svépomocná skupina Motomoto patří mezi tři v loňském roce nově podpořené skupiny v rámci projektu Podpora farmaření. V rámci něj obdrží skupiny na začátek praktické vzdělání týkající se pěstování rýže a taky společnou mikropůjčku na tréninkové pole. Pokud jde u začínajících skupin vše dobře, spolupracují, navštěvují semináře a po sklizni úspěšně půjčku splatí, mohou pokračovat i v dalším roce. V něm už mohou usilovat i o individuální mikropůjčky pro každého člena skupiny, aby mohli na 100 % využít to, co se naučili, i ti nejchudší farmáři.

Držíme nejen těmto novým skupinám pěsti a jsme zvědaví, jak si povedou dál. Děkujeme všem našim partnerům, kteří přispěli či pravidelně přispívají. I díky Vám můžou lidé z Usangu realizovat své nápady.

Volání dešťů

Letos jsme přijeli poprvé v období dešťů. Obzor je jasnější, prachu ubylo a ohromná mračna působí i na oko blahodárně, stejně jako deště, které přicházejí.

Období dešťů jsme si vybrali záměrně proto, že jsme chtěli změnu. Chtěli jsme dojet v sezoně, kdy farmáři nejvíc pracují na svých polích, protože Maendeleo podporuje malopěstitele rýže. Zaměřujeme se na zvýšení výnosnosti polí pomocí praktického vzdělávání a poskytování účelových mikropůjček.

Bahati mbaya

Bohužel jsme tak trochu smolaři, protože "bahati mbaya" (bad luck, nešťastná náhoda), deště se letos opozdily a zatím jsou spíš slabší. To se tu stává, myslím tu bahati mbayu. Přichází nečekaně a v různých podobách, třeba když máte několikahodinové zpoždění na schůzku nebo vůbec nedorazíte, uschne vám úroda, vyplaví se vám úroda, zapomenete zasít, když jste farmář a tak (dobře, to trochu přeháním :-) ). Jedna paní kdysi řekla Martinovi, že jí motorkáři postupně přejeli všechny kačenky. Prostě bahati mbaya.

My se tu na druhou stranu aspoň můžeme dobře pohybovat, není moc bláta a tolik nemokneme. Krajina je přitom oproti suchu nádherná. Mám pocit, že po dopadu každé kapky tady snad vyroste nový trs svítivě zelené trávy a že to dokonce vidím na vlastní oči. 

Život farmáře - předpověď počasí v praxi neexistuje

Mraky mě berou vždycky, ale tyhle jsou fakt super. Pořád si je musím fotit. Úplně nejlepší je pozorovat proti nim hejno 40 černých čápů kroužících nad poli. Ovšem je pravda, že fotek z prací na poli mít moc nebudu, pořádně se totiž začíná obdělávat teprve teď. Farmáři si na druhou stranu stěžují asi jako všude na světě, buď prší málo nebo zase moc. ;-)

Každý den čekáme spolu s vesničany na deště. Jestli ten den zaprší, nebo ne, tu nikdo neví, uvidí se. Dá-li bůh, říkají lidé všech vyznání. Na té nejistotě je něco, co je napínavé, dramatické i zábavné. Všechny naše debaty s farmáři se nakonec stočí k dešťům. Člověk by si chtěl skoro vsadit.

Když je po dešti

Když déšť přijde, všichni ožijí, i my. Je to něco, co potřebujete a nic jiného si nepřejete. Tato nálada celé společnosti se na nás přenesla dokonale. Všude kolem je spoustu emocí.

Chtěla bych s váma sdílet oslavu po dešti za úplňku. Hmyz, žáby, i ptáci hodují.

Pro spuštění zvuku klikněte SEM nebo na fotku úplňku.

Co se (ne)změnilo

Je kolem deváté hodiny večer, což na vesnicích bez elektřiny a navíc kousek pod rovníkem znamená, že je dávno černočerná tma a kromě mojí čelovky a babuových baterek fungujících na solární energii nic nesvítí. Teda skoro nic. Sedím venku před domem, smrkám ze sebe svou klasickou popříjezdovou chřipku a pozoruju to neuvěřitelné množství hvězd nad sebou. Tohle jsem nikdy nikde jinde neviděla. Mléčná dráha je až neuvěřitelně vidět, chvíli mě to svádí k tomu, že to jsou jen nějaké oblaky na jinak naprosto jasné obloze. Sem tam spadne hvězda. Na tohle konkrétně se vždycky těším zpátky. 

Jen nevím, jestli tolik hvězd půjde vidět i za pár měsíců. Někteří místní totiž říkají, že bude na vesnice planiny Usangu během října zavedena elektřina (přesněji do 25., kdy proběhnou parlamentní i prezidentské volby), jiní říkají, že se oblast „rozsvítí“ až někdy po volbách. Zatím přibyly jen dřevěné sloupy, které vesnici Malawatu, kde spíme, záhadně míjí. Prý kvůli tomu, že poslední volby tady vyhrála opozice. Uvidíme, jak to dopadne, nejdřív jsme tipovali, že Usangu bude do října připojeno, teď už jsme spíš skeptičtí. Do konce roku to ale nejspíš stihnou.

Na vesnici se přístup lidí k nám příliš nezměnil, pořád nás mile vítají a z dálky zdraví, zvou nás domů a rádi s námi vždycky poklábosí, i když si občas zase tak moc nerozumíme. ;-) Zato ve městech se nám to letos zdá nějak jiné. Na některých místech, kde se za náma vždycky seběhl hrozen prodavačů, taxikářů a samozvaných „kamarádů“, aby s námi uzavřeli pro nás většinou ne úplně výhodný obchod, je najednou klid. Vlastně moc nevíme čím to je... Taky se ve městech nestačíme divit nad novým tanzanským trendem, který možná dorazil přes hranice za Zambie, kde jsme si toho loni všímali taky – čím bizarnější a umělejší paruku žena nosí, tím víc je super. 

 Na druhou stranu moje vlastní večerní rituály zůstávají stejné – taky bydlíme na vesnici a tam se lidi tolik nemění. :-) Spát se chystáme už za chvíli. Dneska přes den jsme si dopili vodu a zapomněli koupit další, tak musíme improvizovat a zuby si vyčistíme teplým čajem. Jdu na suchou kadiboudu kousek od domu a zčůrávám dolů vyžrané šváby. Potom se ukládám do postele pod síť proti komárům a jim podobným a zaposlouchávám se do tanzanské hudby, která se autenticky line z rádia na baterky a střídá se s častým šumem, kdy se ztrácí signál. Usínám….

Kolem čtvrté hodiny ranní mě probouzí bubnování plné radosti. To muslimové snídají na celý den dopředu, je Ramadán. Znovu ještě na pár hodin usnu a probouzíme se až na naši snídani, která je asi v půl desáté.

Blog první, léto druhé, návrat třetí, rok čtvrtý

Letos jsem do Tanzanie odjížděla podruhé, s mnohem větší jistotou v sebe sama. Věděla jsem, kam přesně odjíždím, jaké budou „životní podmínky“ a jak bude vypadat naše práce na místě. Znovu jsme společně s Martinem vyjeli na projekt neziskovky Maendeleo, kterou založil na konci roku 2011. Pro něj to je již třetí návrat „na místo činu“.

V létě 2011 tady zjišťoval, jaké jsou hlavní příčiny všudypřítomné chudoby. Setkal se s mnoha farmáři, kteří neměli dostatek peněz, aby mohli obdělávat svá jinak úrodná pole včas a dobře, a tak sklízeli velmi málo. Jako řešení navrhl pro farmáře na míru ušité mikropůjčky zkombinované se vzdělávacím programem zaměřeným mimo jiné na udržitelné zemědělství. A to je důvod, proč jsme tady. :)

Po pár dnech v Dar es Salaamu jsme se přesunuli do Mbeyi, kde žijí naši kamarádi – povoláním středoškolští učitelé a především tanzanští dobrovolníci Maendelea. Ve městě je přece jenom všechno pohodlnější a mohli jsme si až do pozdějších večerních hodin povídat, jakým výzvám tady letos čelili. V reakci na ně zlepšujeme náš systém mikropůjček i vzdělávání.

Z Mbeyi nás nakonec vyhnala „zima“ a poměrně silný vítr; vyjeli jsme na rozpálenou vesnici. Cesta malým mikrobusem daladala byla šílená, protože jsme s sebou pořád měli velké batohy. Patřičně jsme se o ně pohádali: zatímco místní jedou občas s mnohem větším nákladem bez příplatku, my jsme běloši, takže se příplatek účtuje automaticky :-/. Dál jsme přestoupili na místní „taxi“ - motorky pikipiki, přivázali všechny batohy a vyrazili jsme k domku místního stařešiny, kde letos bydlíme.

Čím blíž jsme byli planině Usangu - místu, kde jsou farmáři, tím víc jsem měla pocit, že se vracím někam domů. Konečně nebyl cítit nepříjemný zápach jako v ulicích velkoměsta (odpad a výpary z dopravy), naopak vzduch voněl trávou a slámou, která zůstala po sklizených polích. Všude je klid, teplý vzduch a pálí silné slunce. Jen silnice se proměnila v prašnou a písčitou cestu, která vede okrskem Utengule. Těšila jsem se na místní lidi, kteří nás budou vesele vítat, na místní pohodu a na vesnice, kde se zastavil čas.

Na venkově jsme dnes už čtvrtý den, v Tanzanii celkem osmý a já mám za letošní pobyt první menší existenciální krizi. Došlo mi spodní prádlo a neteče voda, abych si mohla vyprat. Mám nepříjemně podrážděné dásně, takže si ode dneška odmítám čistit zuby neupravenou vodou přímo z kohoutku, budeme si kupovat balenou vodu. Nevybetonovaná podlaha má své nevýhody, moje nohy jsou každý den před spaním pekelně špinavé, bez ohledu na to, jestli jsem se ten den koupala nebo ne.  Už zase se stává, že na nás tříleté (a o něco starší děti) křičí „Mzungu, naomba hela!“ = „Bělochu, chtěl/a bych peníze!“. Někdy své žadonění obmění za sladkosti nebo fotku. Jsme v depresi. Příliš mnoho bělochů se spasitelským syndromem prošlo a bohužel stále prochází touhle oblastí, aniž by domýšleli vedlejší efekty svého jinak bohulibého jednání. Někteří místní jsou ze samé pomoci zkažení a pasivní a mají pocit, že na ni mají nárok. Přenáší se to i na děti. O důvod víc, proč tady dělat zrovna mikropůjčky. :) 

Jedna věc je tu ale mnohem lepší, než při loňském pobytu v domě, kde byly i solární panely – tzn. umělé světlo i po setmění. Komáři. Skoro žádné tu nemáme. Místní tomuto vysvětlení sice nevěří, protože komáři se přece světla bojí, ale já jsem přesvědčená, že místní žárovky je lákají úplně stejně, jako ty naše české. :)

Neuvěřitelně skvělá papája, moje nejoblíbenější ovoce. Švábi žijící a množící se v suchém záchodě, vidím je poprvé, připadají mi docela nechutní. Vynikající chuť rýže. Úplně vybité všechny telefony i notebook. Asi dvoumetrový, krásný leguán prošel/proběhl kolem mě. Úžasná a pracovitá skupina farmářek a farmářů od Suzany. Šest krásných bílých volavek si sedlo na strom u domu. Spoustu dalších drobných ptáků, kteří jsou nádherně barevní a každé ráno zpívají…  Takový je život na tanzanském venkově na planině Usangu.

Jedno z příštích psaní bude pravděpodobně o jídle, protože je to pro spoustu místních velmi důležitá část dne. Snad stihnu udělat dost fotek. :)