Co se (ne)změnilo

Je kolem deváté hodiny večer, což na vesnicích bez elektřiny a navíc kousek pod rovníkem znamená, že je dávno černočerná tma a kromě mojí čelovky a babuových baterek fungujících na solární energii nic nesvítí. Teda skoro nic. Sedím venku před domem, smrkám ze sebe svou klasickou popříjezdovou chřipku a pozoruju to neuvěřitelné množství hvězd nad sebou. Tohle jsem nikdy nikde jinde neviděla. Mléčná dráha je až neuvěřitelně vidět, chvíli mě to svádí k tomu, že to jsou jen nějaké oblaky na jinak naprosto jasné obloze. Sem tam spadne hvězda. Na tohle konkrétně se vždycky těším zpátky. 

Jen nevím, jestli tolik hvězd půjde vidět i za pár měsíců. Někteří místní totiž říkají, že bude na vesnice planiny Usangu během října zavedena elektřina (přesněji do 25., kdy proběhnou parlamentní i prezidentské volby), jiní říkají, že se oblast „rozsvítí“ až někdy po volbách. Zatím přibyly jen dřevěné sloupy, které vesnici Malawatu, kde spíme, záhadně míjí. Prý kvůli tomu, že poslední volby tady vyhrála opozice. Uvidíme, jak to dopadne, nejdřív jsme tipovali, že Usangu bude do října připojeno, teď už jsme spíš skeptičtí. Do konce roku to ale nejspíš stihnou.

Na vesnici se přístup lidí k nám příliš nezměnil, pořád nás mile vítají a z dálky zdraví, zvou nás domů a rádi s námi vždycky poklábosí, i když si občas zase tak moc nerozumíme. ;-) Zato ve městech se nám to letos zdá nějak jiné. Na některých místech, kde se za náma vždycky seběhl hrozen prodavačů, taxikářů a samozvaných „kamarádů“, aby s námi uzavřeli pro nás většinou ne úplně výhodný obchod, je najednou klid. Vlastně moc nevíme čím to je... Taky se ve městech nestačíme divit nad novým tanzanským trendem, který možná dorazil přes hranice za Zambie, kde jsme si toho loni všímali taky – čím bizarnější a umělejší paruku žena nosí, tím víc je super. 

 Na druhou stranu moje vlastní večerní rituály zůstávají stejné – taky bydlíme na vesnici a tam se lidi tolik nemění. :-) Spát se chystáme už za chvíli. Dneska přes den jsme si dopili vodu a zapomněli koupit další, tak musíme improvizovat a zuby si vyčistíme teplým čajem. Jdu na suchou kadiboudu kousek od domu a zčůrávám dolů vyžrané šváby. Potom se ukládám do postele pod síť proti komárům a jim podobným a zaposlouchávám se do tanzanské hudby, která se autenticky line z rádia na baterky a střídá se s častým šumem, kdy se ztrácí signál. Usínám….

Kolem čtvrté hodiny ranní mě probouzí bubnování plné radosti. To muslimové snídají na celý den dopředu, je Ramadán. Znovu ještě na pár hodin usnu a probouzíme se až na naši snídani, která je asi v půl desáté.

Dny bez zrcadla

     Jako každý rok si zvykám na život na venkově. Na vesnicích v okrsku Utengule/Usangu není zavedena elektřina. Přívod vody do vesnice není stabilní, někdy se stane, že voda neteče dva dny. Cesta mezi vesnicemi je pouze prašná a nezpevněná. Spíme v domku s hliněnou podlahou a bez stropů, což znamená, že se vevnitř neustále práší. Nemáme zaprášené jen nohy, ale také všechno oblečení a věci, které se nám povalují na židli a na posteli (skříň v pokoji nemáme). Každé ráno se podlaha v domě kropí a zametá, což ji sice vyhladí, ale dost prachu se přitom rozvíří a usadí zase jinde. Nevadí mi to, ale když dojde na osobní hygienu a nějaké koupání, občas by bylo pohodlnější mít trochu čistoty i kolem sebe :-). Dočasná bezradnost se projeví v okamžicích, kdy jsem unavená a navíc špinavá a vidím kolem sebe, že to nikde není o moc lepší.

     Mám s sebou malé polorozbité zrcátko, které mě zachraňuje, když ho nutně potřebuju. Nevídat se před zrcadlem je tak trochu zkouška, jak vnímám sebe sama. Když se přibližně po týdnu ve městě vidím v odrazu skel budovy nějaké banky, vždycky mě překvapí, že to není tak hrozny. :-) Pro všechny případy je ale většinou lepší se nevidět, protože se tak aspoň nestíhám zaměřit na detaily. Jsem přesvědčená o tom, že kdybych se viděla několikrát denně, bylo by to vlastně čím dál horší s každým dalším zkoumáním. Když na zrcadlo narazím, poznávám v něm osobu, kterou dobře znám, ale nějakou dobu jsem ji neviděla. Znovu spojuju svoji mysl s tělem. Je to taková konfrontace vnitřního vnímání se s realitou.

     Na vesnici zrcadla nikdo nepotřebuje. Lidé mají jiné starosti, než se vypravovat před zrcadlem. Řeší své každodenní povinnosti, v této době hlavně sklízení své úrody na polích, jindy chodí na své zahrádky nebo opravují střechu na domě. Ženy každý den vaří v hrncích položených na cihlách, mezi nimiž plápolá otevřený oheň, což jednak vyžaduje spoustu času a druhak je všechno okolo začuzené dýmem a sazemi. Jídlo, které by se u nás připravovalo třeba jen půl hodiny nebo hodinu trvá v místních podmínkách dvakrát dýl, a k tomu je to vaření pekelně nepohodlné a jídlo souvisí opravdu pouze se zaplněním žaludku. 

     Někdy život na vesnici není lehký, ale za předpokladu, že to pro mě to není napořád, užívám si to. Nikdo mě nehodnotí, Martin to snad nějak přežije a mezi tím se budu těšit na zrcadla. ;-)