Dny bez zrcadla

     Jako každý rok si zvykám na život na venkově. Na vesnicích v okrsku Utengule/Usangu není zavedena elektřina. Přívod vody do vesnice není stabilní, někdy se stane, že voda neteče dva dny. Cesta mezi vesnicemi je pouze prašná a nezpevněná. Spíme v domku s hliněnou podlahou a bez stropů, což znamená, že se vevnitř neustále práší. Nemáme zaprášené jen nohy, ale také všechno oblečení a věci, které se nám povalují na židli a na posteli (skříň v pokoji nemáme). Každé ráno se podlaha v domě kropí a zametá, což ji sice vyhladí, ale dost prachu se přitom rozvíří a usadí zase jinde. Nevadí mi to, ale když dojde na osobní hygienu a nějaké koupání, občas by bylo pohodlnější mít trochu čistoty i kolem sebe :-). Dočasná bezradnost se projeví v okamžicích, kdy jsem unavená a navíc špinavá a vidím kolem sebe, že to nikde není o moc lepší.

     Mám s sebou malé polorozbité zrcátko, které mě zachraňuje, když ho nutně potřebuju. Nevídat se před zrcadlem je tak trochu zkouška, jak vnímám sebe sama. Když se přibližně po týdnu ve městě vidím v odrazu skel budovy nějaké banky, vždycky mě překvapí, že to není tak hrozny. :-) Pro všechny případy je ale většinou lepší se nevidět, protože se tak aspoň nestíhám zaměřit na detaily. Jsem přesvědčená o tom, že kdybych se viděla několikrát denně, bylo by to vlastně čím dál horší s každým dalším zkoumáním. Když na zrcadlo narazím, poznávám v něm osobu, kterou dobře znám, ale nějakou dobu jsem ji neviděla. Znovu spojuju svoji mysl s tělem. Je to taková konfrontace vnitřního vnímání se s realitou.

     Na vesnici zrcadla nikdo nepotřebuje. Lidé mají jiné starosti, než se vypravovat před zrcadlem. Řeší své každodenní povinnosti, v této době hlavně sklízení své úrody na polích, jindy chodí na své zahrádky nebo opravují střechu na domě. Ženy každý den vaří v hrncích položených na cihlách, mezi nimiž plápolá otevřený oheň, což jednak vyžaduje spoustu času a druhak je všechno okolo začuzené dýmem a sazemi. Jídlo, které by se u nás připravovalo třeba jen půl hodiny nebo hodinu trvá v místních podmínkách dvakrát dýl, a k tomu je to vaření pekelně nepohodlné a jídlo souvisí opravdu pouze se zaplněním žaludku. 

     Někdy život na vesnici není lehký, ale za předpokladu, že to pro mě to není napořád, užívám si to. Nikdo mě nehodnotí, Martin to snad nějak přežije a mezi tím se budu těšit na zrcadla. ;-)

Čarodějnictví a albinismus

Zatímco se pomalu chystáme na další léto v Africe a sbíráme novinky z projektu Maendelea na podporu farmaření v jihozápadní Tanzanii, sem tam pročítám aktuality z internetových deníků. V nedávné době se objevuje víc článků na tematiku únosů a vražd albínů, tedy černošského obyvatelstva, kterým zcela chybí kožní pigment - melanin - a jsou bílí.

Když jsem poprvé v Tanzanii viděla na vesnici matku, která měla malého, asi ročního až dvouletého syna - albína, téměř jsem nepoznala, že není běloch. Dítě je bílé, včetně vlasů a řas, poznat ho však lze i v tak malém věku  třeba podle tvaru nosu. Albíni mají často problém se zrakem (hůř vidí a potřebují brýle) a jejich kůže je velmi citlivá na sluneční paprsky, což je 8 stupňů pod rovníkem zdraví nebezpečné. Opalovací krémy nejsou moc dostupné, je to spíš "zboží bělochů": pokud v lékárnách jsou, pak jsou prezentovány jako exkluzivní zboží a prodávány za tomu odpovídající (velmi vysokou) cenu. Organizace fungující na ochranu albínské populace krémy shánějí od dárců na Západě a pak je v albínské komunitě distribuují zdarma. Což dlouhodobě také není řešení a jen to dokazuje, že se místní vláda do boje za práva a ochranu albínů v komunitách příliš nezapojuje.

Tradiční čarodějnictví a šamani (witch doctors) jsou v Tanzanii stále něčím, s čím se zejména na vesnicích poměrně snadno setkáte. Mluví se o tom. Existují dobří i zlí šamani a ti mezi sebou často bojují a chrání se vzájemně. Obecně převažuje na vesnicích spíše pozitivní pocit o komunitě těch dobrých, kteří bojují proti zlým silám a pro dobro ostatních obyvatel.

Čarodějnictví kromě tradice bohužel šíří i zastaralé a špatné, nesmyslné pověry, které se pak kvůli tomu v komunitě dále udržují a lidé jim věří. Právě v případě albínů to mnohdy znamená celoživotní trápení a společenské odmítnutí. V krajních, ale bohužel stále reálných případech, hrozí albínům úmyslné zabití pro takové kolující pověry, že uťaté končetiny přinesou vrahům (potažmo kupcům, kteří je mohou poté sehnat na černém trhu za tisíce dolarů) štěstí, sílu a bohatství, zatímco se naopak věří, že "žijící albín" v komunitě přináší smůlu.

Do měst stále více proniká odborná lékařská péče a středoškolští učitelé a další lidé s vyšším vzděláním žijící v regionálním hlavním městě nám odpovídají, že doufají, že už se takové praktiky proti albínům nedějí a sami to naprosto odsuzují. Na venkově - v Tanzanii zejména na severu v oblasti Viktoriina jezera - je ale situace pořád velmi špatná a obecná osvěta nízká či nulová.

V prosinci roku 2014 byly čarodějnictví a s tím spojené praktiky v zemi vládou oficiálně zakázané, právě kvůli snaze ochránit albínské obyvatelstvo od těchto zločinných činů. Podle pracovníků OSN a dalších sdružení zabývajících se ochranou albínů však zákaz tuto situaci nezlepšil a už vůbec neukončil. Vláda dále nepodniká žádné další kroky, které by vraždám bránily nebo učily místní lidi, aby těmto falešným a šíleným pověrám o albínech, kteří jsou plnohodnotní občané Tanzanie a mají stejná práva jako ostatní, nevěřili.

"...In Tanzania in 2008, President Kikwete publicly condemned witchdoctors for killing albinos for their body parts, which are thought to bring good luck. 25 albinos have been murdered since March 2007. In Tanzania, albinos are often murdered for their body parts on the advice of witch doctors in order to produce powerful amulets that are believed to protect against witchcraft and make the owner prosper in life..." více v kostce: http://en.wikipedia.org/wiki/Witchcraft#Africa 

V angličtině jsou na toto téma v posledních měsících např. tyto články a videa:

1) Albinismus jako smrtící stigma v Tanzanii, video + článek , Aljazeera, září 2014
http://stream.aljazeera.com/story/201409021421-0024120
2) O zákazu "witch doctors" - šamanů a jejich praktik, Guardian, leden 2015
http://www.theguardian.com/world/2015/jan/14/tanzania-bans-witchdoctors-attempt-end-albino-killings
3) O únosu a následné vraždě ročního chlapce - albína, Guardian, únor 2015
http://www.theguardian.com/world/2015/feb/18/kidnapped-tanzanian-albino-boy-found-dead-with-limbs-hacked-off

O idylce na vesnici, o chudobě a nesvobodě

Venkovské oblasti na planině Usangu vypadají vskutku idylicky: věčně usměvaví lidé se oblékají do pestrobarevného oblečení, žijí v tradičních afrických domcích, všechny kolemjdoucí zdraví a vítají od první chvíle, kdy je zahlédnou. Atmosféru pohody dokreslují sluncem věčně zalitá obloha a pásy zelenajících se políček na horizontu za vesnicí. Na začátku srpna je lidem v Malawatu hej: hlavní sklizeň je u konce, takže je jídla víc než dost, a začíná období odpočinku, jež trvá až do listopadu, kdy farmáři začínají připravovat svá pole na sezónu dešťů. Ve vesnici, kde není elektřina a kam vede jen prašná cesta, panuje ve dne i v noci téměř ničím nerušený klid. Po večerech se lidé scházejí v domech a při světle petrolejky nebo baterky si povídají. Život tady na první pohled vypadá krásně, skromně, jednoduše a bezstarostně.

Za touhle zdánlivou idylkou i úsměvy místních se však skrývá mnohem více lidského utrpení, než by se mohlo zdát. Před několika dny jsem listoval svými zápisky z místa z roku 2011, kdy jsem tady byl poprvé. Navštívil jsem tehdy spoustu lidí. Tak jsem si vzpomněl na Zainabu*, maminku dvou dětí, které odneslo střechu tornádo, a než jí ji sousedé stihli opravit, zemřela na následky AIDS. Připomněl jsem si Havangu, jenž pár let před naším setkáním onemocněl. Neschopen uživit svou rodinu zůstal v domě sám, čekajíc na smrt, jež si pro něj přišla o několik měsíců později. Znovu jsem si osvěžil příběh babičky Bahati, jež se starala o tři vnuky. Jejich otec jim zavraždil matku. V zápiscích zmiňuji i Jacksona, který se o sebe nemohl postarat kvůli v Evropě relativně banálnímu astmatu nebo Murusaliho, jenž tehdy litoval, že má osm dětí, a že není schopný všem zajistit vzdělání. Letos mu těžce onemocněla žena a po třech nákladných operacích zemřela. Jiný farmář, Himid, přišel o velkou část úrody kvůli velkému suchu a půjčil si u lichváře. S problémy se potýkal ještě rok poté. Šedesátník Said mi povyprávěl příběh úpadku svého živobytí, který začal tím, že musel na operaci kvůli nemoci způsobené konzumací nepřevařené vody. Kvůli ní prodal téměř všechna svá úrodná pole. Připomněl jsem si i historky o prachbídné úrovni střední školy v Utengule/Usangu, které znali snad všechny děti i jejich rodiče. Přestože všichniví, že státní závěrečné zkoušky (jedná se o obdobu naší maturity) neskládá téměř nikdo z tamních studentů, jinam je rodiče – kvůli penězům – stejně nepošlou. Po čtyřech letech studia tak spousta z nich stejně skončí bez získaného středoškolského vzdělání. Takoví „absolventi“ často odcházejí hledat práci do města, kde obvykle skončí jako pouliční prodavači spíše přežívající doslova ze dne na den, než žijící.

Příběhy lidí, které píšu, jsou příběhy důsledků hluboké chudoby, která lidem znemožňuje přístup ke zdravotní péči i kvalitnímu vzdělání a zmiňované příběhy rozhodně nejsou vzácné. Chudoba bere také svobodu. Čím více mluvím s místními lidmi, tím absurdnější se zdají být povzdechy některých mých známých, že „bez elektřiny/internetu/facebooku  atd. by nám bylo líp, jsou to šťastní lidé“. Spousta místních se po večerech kouká na západ Slunce a povídá si s ostatními při světle svíčky - ne proto, že je to baví, ale proto, že nemají na to, aby si koupili televizi nebo solární panel. Zeleninu jí jako přílohu k rýži proto, že jimi preferované maso je drahé. Stejně je to s čajem a limonádami. V tradičních domech se slaměnou střechou a hliněnou podlahou nežijí z respektu ke svým předkům a jejich kultuře, ale jen proto, že si lepší nemohou dovolit. Jednoduše řečeno: chudoba není kultura a žít skromně je hezké a snad i ctnostné, pouze pokud se jedná o svobodnou volbu. Lidé z oblasti, o které píšu, žijí tak, jak žijí, protože musí. Až budete nadávat na to, jak vám bere facebook čas, a jak je lidem chudších zemích bez internetu a dalších vymožeností naší civilizace dobře, vzpomeňte si na to, že pokaždé, když se připojíte nebo nepřipojíte na web, je to důsledek vašeho vlastního rozhodnutí, které spousta lidí udělat nemůže, neboť za ně v těchto věcech dennodenně rozhoduje chudoba.

* Pozn.: Jména lidí použitá v tomto textu jsou z důvodu zachování jejich soukromí smyšlená, příběhy jsou však pravdivé.

* Pozn.: O tom, jak pomáhá a jak podporuje chudé farmáře v oblasti Maendeleo si můžete přečíst na webových stránkách www.maendeleo.cz nebo sledujte pro novinky náš facebook OS Maendeleo.

Vzpomínky na události posledních dní – CESTOVÁNÍ V ČASE: díl první

Nemám konkrétní myšlenku na sepsání jediného tématu, proto jsem se rozhodla napsat prostě to, co nás tady hodně ovlivňuje. Přece jenom mají ale všechny tyhle příběhy jednoho společného jmenovatele, a to je čas. Ten totiž pro Tanzánce nehraje žádnou roli. :-)

1)      SMUTEČNÍ HOSTINY

Je čtvrtek 3. srpna dopoledne a my vyrážíme pěšky do Mahanga. Vesnice Mahango je vzdálená od Malawatu, kde spíme, asi dva kilometry. Cesta trvá půl hodiny. To ráno jsme se dozvěděli, že žena jednoho z námi podpořených farmářů bohužel po komplikovaných operacích zemřela, bylo nám to dost líto. Neubránila jsem se myšlenkám, jaká je tady asi úroveň zdravotnictví, jak velké potíže to asi na evropské poměry byly… Jisté bylo jen to, že mé úvahy na situaci nic nezmění.

Ten den byl pořádný hic a my jsme počítali, kolik farmářů nám ještě chybí navštívit, abychom tento úkol dokončili. Zbývala nám ale dobrá půlka, proto jsme šli odhodlaně a svižně s cílem, že s tím pořádně pohneme. U jednoho farmáře trávíme obecně rozhovorem přibližně hodinu, někdy dýl, pokud je konverzace plodnější než obvykle nebo máme třeba pozvání na oběd. Případně obojí. :-))

Když jsme byli na půli cesty do vesnice, začaly nás míjet auta, motorky a dokonce i dala daly (dodávky sloužící jako veřejná doprava), a to v obou směrech. K Mahangu jezdily davy lidí, směrem od Mahanga k větší vesnici Mswiswi byla přepravována hospodářská zvířata na porážku (kráva a slepice). Došlo ním, že pohřeb bude už dnes, a bylo nám jasné, co bude následovat. Truchlení začalo, davy lidí se začaly shromažďovat v místě bydliště rodiny.

Místní pohřby probíhají úplně jinak, než jsme zvyklí. Smuteční hostina trvá většinou nepřetržitě   2-3 dny, na místo bydliště se seběhnou nejen místní (příbuzní, přátelé i známí a sousedi) z vesnice, ale i z těch okolních nebo z měst. Ženy sedávají hromadně v domě a v jeho bezprostředním okolí, zatímco muži stojí opodál, odděleně. Je zvykem, že každý, kdo přijde na pohřeb, by měl buď přispět jakoukoliv částkou, nebo – ve většině případů – donese, co může, například rýži, mouku, cokoliv k jídlu. Na pohřbu se totiž hodně jí, vaří se ve velkých hrncích po celý den a pro všechny přítomné.

Nikdo není v černém nebo jiných smutných barvách, pro kmen Sangu to není typické. Oblečené mají přesně to, co kdykoliv jindy, včetně látek opravdu velmi veselých barev. Ženy hlasitě naříkají a brečí (pro neznalého pozorovatele až se zdánlivě hereckým umem), celé prostředí je tak hodně depresivní.

Tento pohřeb byl svou velikostí výjimečný. Určitě také proto, že se jedná o rodinu, kterou má každý rád. Očekávalo se, že bude trvat 3 dny, tj. do soboty. My jsme odjeli na ten víkend pryč, a to ze dvou důvodů. Jednak nebylo koho navštěvovat, jelikož byli všichni na pohřbu, a druhak jsme ani nechtěli, nepokládali jsme to za vhodné. Co jsme ale nečekali, že pohřeb bude končit až v úterý místo soboty. Tím jsme se opět mírně zpozdili a časový plán jsme víckrát měnili.

Člověk to v jednom konkrétním případě chápe a lituje, potíž ale je, že na vesnici jsou úmrtí naneštěstí poměrně častou záležitostí. Místní v takovém případě nechají úplně všeho a jdou či jedou (někdy i velké dálky) na několikadenní smuteční hostiny. V dalším týdnu jsme nezastihli další dvě rodiny, byli na pohřbech svých vzdálených příbuzných.

2) SVATBY

S obrovskými hostinami souvisí i o dost veselejší událost – svatba. V dalším týdnu jsme nezastihli další tři rodiny podpořených farmářů, včetně předsedy a pokladníka jedné skupiny, protože měli celodenní sezení a vyjednávání o plánované svatbě.

Takže: dcera předsedy skupiny Fredyho se má provdat za syna farmáře Ephraima z jiné podpořené skupiny, proto zde bylo mnoho dalších příslušníků z rodiny, včetně farmáře Allyho, jehož žena je vzdálená příbuzná z rodiny Ephraima. Událost si žádala mnoho lidí, kteří slouží jako svědkové celé dohody. Za své svědectví jsou zaplaceni. Pokud by se pár rozvedl dříve, než budou mít děti, svědkové musí peníze vracet, pokud budou děti, nic se nevrací.

Taková svatba je zde nelevnou záležitostí, protože samotné námluvy stojí dost peněz. Cena za nevěstu byla v tomto případě dvě dospělé krávy a v přepočtu dalších několik tisíc korun, což na místní poměry není vůbec málo.

Návštěvy jsme opět museli odložit, nehodilo se, abychom je vůbec rušili. To je život. :-)

Druhý díl: „Zajetí na hoře Rungwe“ a „Den blbec“ doplním snad ve čtvrtek. Doufejme J…