Jak jsme v Tanzanii "ukradli" býka

Byla neděle večer a my jsme se u večeře rozhodli, že pondělní volno využijeme na výšlap do hor. Z kopcovitého města Mbeya se dá vylézt na dva dostupné vrcholy, Loleza Peak (2 656 m.n.m.) nebo o něco málo vyšší Mbeya Peak (2 834 m.n.m.). Oba vrcholy jsou součástí Jižní Vysočiny. Vybrali jsme si Lolezu. Nástup začíná jen kousek od domu našeho kamaráda, u kterého ve městě bydlíme a víc se hodí na jednodenní výlet.

V Tanzanii i v jiných místech východní Afriky se bělochům na cesty do neobydlených oblastí často doporučuje průvodce

Diskutovali jsme s místními, zda je ok, když půjdeme sami, protože knižní průvodce i lidi v diskuzích na internetu to moc nedoporučují. Názory byly tak padesát na padesát, ale nakonec diskuzi rozsekl místní bača (ano, má stádo krav a koz přímo ve městě), který řekl, že lidé z horské vesnice neradi vidí, když tam chodí místní. Podezřívají je totiž, že by jim mohli nahoře ukrást krávy, které se na vrcholcích volně bez dozoru pasou - bělochy ale samozřejmě podezírat nebudou. Jiné nebezpečí prý nehrozí.

Jde se na horu

Tak jsme nelenili a ráno jsme vyrazili. Od minulého výstupu na jinou horu Mount Rungwe jsme se poučili a vzali jsme si svačinu. :-)

Vyšli jsme nad město přes boží políčka v kopcích, nádherné lesy, poklidnou vesnici nad městem, vzdálenostně co by kamenem dohodil, a přece to tam bylo oproti Mbeyi úplně jiné.

Za městem

Vesnička v malém údolí mezi kopci byla malebná. Na druhou stranu, mluvili jsme asi s 10 lidmi a skoro všichni si hned nebo o trochu později při krátké řeči řekli o peníze. Roztomilí lidé. Vypadá to (i podle zkušeností z jiných míst), že čím odlehlejší kraj, tím větší předsudky a neomalenost vůči bělochům. Usmáli jsme se a šli dál. Nahoru jsme stoupali asi 4 hodiny, na chvíli nás zastavil i déšť. Dosažení Loleza Peak se mi zdálo nekonečné, ale rozhledy na cestě po hřebeni byly úžasné. Krávy se pásly všude a kde se jim zachtělo. Úplně samy, v menších nebo větších stádech.

políčka u vesnice nad městem

Konečně jsme došli na vrchol Loleza. Čekalo nás překvapení ve stylu vrcholu posetého satelity a přijímači (to teda rozhodně nebyl highlight výletu :-D, Tanzanci jsou v tomhle smyslu pro detail fakt klasici). Tak jsme si tam zaslouženě snědli chapati (místní palačinkochleba) s banány, já jsem si udělala pár fotek (kromě satelitů, na ty jsem samým překvapením zapomněla) a Martin naléhal, ať už jdeme zpátky a dojdeme dolů za světla.

Sestup s naštvaným býkem

Nahoře bylo chladněji jak všude v kopcích, tak jsem si oblikla svoji červenou šustku. Martin mě pořád popoháněl, kde se flákám, protože jsem dál fotila, pak jsem potřebovala ještě vyzkoušet novou kameru... Ale docela rychle přicházela bouřka, tak jsem se toho rozhodla nechat a šlo se. 

vedlejší vrchol Mbeya Peak (2 834 m.n.m.) a blížící se bouřka

Po chvilce se na mě Martin otočil a řekl s ledovým klidem: "Jde za tebou kráva." Otočila jsem se taky a bylo mi jasny, že to není úplně v pohodě. Mihlo se mi hlavou, jak proti mně už kdysi běžel beran a sranda to nebyla. A tohle byl býk. Hodně funěl a od vesničanů známe, že je lepší se těm funícím vyhnout. Což šlo dost špatně, když šel po nás. Tak rychle jsem si žádnou bundu možná nikdy nesundala. Jít a nevšímat si ho nepomáhalo. Pořád hodně funěl a bylo vidět, že je fakt naštvanej. Zrychlili jsme. On taky. Když už jsme nevěděli co, trošku jsme utíkali. On taky. Rozdělili jsme se. Běžel za Martinem a pak se snažil zavřít cestu mně. Snažili jsme se dostat do těžkého terénu, kudy jsme lezli nahoru a říkali jsme si, že tam ho musíme setřást. Tak rychle a dobře jsem ještě neviděla takovy zvíře zdolávat tak šílenou cestu. Sami jsme měli problém jít tam tak rychle. Pak jsem se otočila, abych ho zkontrolovala a viděla jsem, že trochu zakopl a lekla jsem se, že na mě v tom terénu spadne. Tak jsem místo toho na tak blbym místě spadla já, dvakrát se převalila a než jsem se zastavila o Martina, stihla jsem se narazit do hlavy a odřít si nohy i záda. Dál to hned nešlo a tak jsme si zkusili odpočinout. Přiznám se, že mě tak naštval, že jsem mu přála, aby blbě spadl a chcípl. Jako milovnici všeho živyho jsem překvapila sebe samu, ale zuřila jsem z té situace asi stejně, jak on zuřil na moji červenou bundu na začátku. Mimochodem s tou čevenou barvou jsem si myslela, že je přece jenom víc pověra než realita... 

Martin nemohl zvednout mobil, protože nás zrovna hodil býk v Tanzanii

Poprvé jsme tak použili další radu, kterou jsem kdysi dostala po scénce s beranem. Prý si máte v takové situaci před naštvaným zvířetem prostě lehnout na zem. Myslela jsem si, že na to bych v takové situaci nikdy neměla pomyšlení. 

Takže, lehli jsme si, byli jsme potichu, býk vydýchával cestu, stejně jako my, a na uklidněnou začal žrát trávu. Když už to vypadalo klidněji, začal Martinovi nahlas zvonit mobil... Byl to pracovní hovor. Tomu, že jsme ho zrovna nemohli zvednout, protože nás hodil býk uprostřed ničeho v Tanzanii, jsme se nakonec ještě dlouho smáli. To by jeden skoro nevěřil.

"Ukradli" jsme býka

S kameny v rukách jsme běželi už dlouho, prostě pro případ nouze. Víc jsme ho naštvat nechtěli, ale když býk od žraní trávy přeskočil najednou zase za náma a znovu nás pronásledoval, neměli jsme moc na výběr. Začali jsme se trefovat a zjistili jsme, že na něho konečně něco platí. Měli jsme štěstí v neštěstí, ten býk byl ještě mladej. Krávy tam žily ve stádech naprosto divoce a bez plotu, takže nebyly zvykly vůbec na nic, natož na jakoukoliv manipulaci. Každopádně kameny zabraly. Dostali jsme tak býka pod nás a sestupovali jsme za ním. Oddechli jsme si a nemuseli jsme tak letět. Někdy v ten moment nám začalo docházet, že toho býka normálně "krademe" z té hory dolů, přesně jak by od nás nikdo nečekal. Snažili jsme se dostat pod býka a zahnat ho nahoru zpátky na horu. Jenže bylo pozdě. Býk byl unavenej, seběhl s náma pěkných pár kilometrů v blbym terénu, pravděpodobně byl ztracenej a ani nevěděl, kam by šel. Těma kamenama jsme si ho asi ochočili a stal se z něho náš pes. 

Jsme skoro ve vesnici, býk jde nervózně před náma a Martin už může volat. :-)

Tak se stalo, že jsme do té vesničky, kde po nás chtěli peníze, nakonec nechtěně přivedli mladého býka. Máme takovy tušení, že vesničan, kterému jsme řekli o našem problému (a ten s "jó, v pohodě" a s býkem odešel do vesnice) už býka na horu nevrátil. Bylo nám býka líto, ale mohl si za to v podstatě sám... Nejspiš sám nevěděl, co ho tak rozzuřilo. 

Dvě večeře a spát

A tak jsme se totálně zničení vraceli do města, z vyčerpání jsme se tomu smáli a rovnou jsme šli do nejbližší restaurace, kde jsme si dali výbornou hranolkovou omeletu. Byli jsme hotoví, a mě ten pád, výstup a možná ještě víc sestup, na pár dalších dní zřídili. 

hranolková omeleta "chipsy mayai" a zelenina á la "kachumbari"

V Tanzanii to byl náš druhý společný vrchol, který jsme s Martinem zdolali a který stál za řeč. Ten první byl v roce 2014 - výstup na Mt. Rungwe (2 981 m.n.m.) a kdo z vás si to pamatuje, tehdy jsme skončili při sestupu v zajetí strážců rezervace a odvezli nás na policejní stanici. Jsme rádi, že jsme tentokrát nedostali žádnou pokutu, třeba za krádež býka nebo tak něco... ;-)

#bahati mbaya (svahilsky "bad luck" / neštastná náhoda)

Cestování bez červené bundy zdar! 

Vzpomínky na události posledních dní – CESTOVÁNÍ V ČASE: díl druhý

Pokračování příběhů se společným jmenovatelem - čas. Plánovala jsem dát blog ve čtvrtek. Ale tohle je Tanzanie. Tady evropskej čas ani jeho dodržování neplatí. J V 6 hodin ráno mají Tanzánci teprve 00:00, protože den tady začíná s východem Slunce. Občas je těžké dopočítat se, kolik je hodin a v kolik se vlastně sejdeme, ale prostě jen přičtete nebo odečtete šest hodin a jste na svém. ;-)

Abych navázala na první díl, jedné farmářce se stále daří „unikat“ naší schůzce, protože z týdenního pohřbu zamířila na druhý do vedlejší vesnice… Jsme na vesnici více než 4 týdny, a každý den je potřeba počítat s tím, že kdykoliv může přijít do cesty domluvených schůzek jiná místní událost. Pro Tanzance je účast na takových událostech samozřejmost, kultura, život, jejich čas a nám nezbývá, než to respektovat. ;-)

VÝLET DO TUKUYU - VÝŠLAP NA MOUNT RUNGWE – „zajetí“ na hoře Rungwe

Jak jsem zmínila posledně, ve vesnici byl velký pohřeb a my jsme proto odjeli na pár dní pryč. Rozhodli jsme se pro zemědělské město Tukuyu a jeho okolí. Město bylo přesně takové, jakou má pověst. Klidné, ve dne poměrně tiché, v noci živé, o nás – bělochy – se nikdo nestaral, nikdo na nás nepokřikoval. Úplná paráda. Město je zastavěno do původních německých hradeb ještě za první světové války, pár koloniálních budov tu také mezi dnešními domy zůstalo. Říká se také, že je to opak od prosperující kosmopolitní Mbeyi – města, kde velmi často býváme. Je to pravda. Tukuyu je nádherné, s celoročně vlhkým podnebím, plné banánovníků, batátů a brambor, čajových plantáží, plantáží s avokádem… Jeli jsme si odpočinout a k tomu se nám dostalo nádherné, kopcovité a VŠUDEzelené krajiny.

S odpočinkem jako takovým jsme to až tak přehánět nechtěli, proto jsme se rozhodli, že pojedeme na některý ze zajímavých výletů okolo. Skoro všechny potřebovaly vlastní auto - až na jeden, který se dal řešit i alternativně J… Ráno jsme se nasnídali v hotelu (tři suché toustové chleby, vajíčko a čaj), koupili si vodu a vzali jsme si taxík z autobusáku. Jeli jsme do patnáct kilometrů vzdálené vesnice, ke škole Rungwe Secondary, přesně podle průvodce. Tam jsme si našli dva místní kluky (zdejší skauty), co s námi půjdou nahoru na nečinnou sopku Mt. Rungwe (2981 m.n.m.). Naše svačinka se skládala ze tří litrů vody a šesti kusů mini banánků. Průvodce psal, že se jedná o krásnou túru pro milovníky pěší turistiky.

Kluci skauti se nás ptali, jestli si myslíme, že to vylezeme, že se o nás bojí a že už je docela pozdě – 10 ráno. Zasmáli jsme se, jak nás místní zase podceňují, ale kluci na svých obavách trvali. J Nakonec jsme se dohodli, že pokud bude pozdě, prostě se otočíme a půjdeme zpátky. Když už jsme ale přijeli, přece neodjedeme, aniž bychom to aspoň zkusili. Než jsme vyšli od školy, kluci se nás ptali, jestli jsme zaplatili cca 20 Kč ve vesnici za to, že můžeme vylézt nahoru. O tom jsme nevěděli, tak nás kvůli tomu nakonec dovedli až k řediteli školy. Ředitel byl milý člověk, ptal se, zda jsme platili a odkud jsme, měl radost, že s ním mluvíme svahilsky. Nakonec jsme se s ním dohodli, abychom nemuseli daleko do vesnice (vzhledem k časové tísni), že můžeme ukázat pasy jemu. Učitelé (a zvlášť ředitelé) jsou zde velmi váženými osobami, mají sociálně jedno z nejvyšších postavení ve společnosti. Překvapilo nás, s jakou samozřejmostí se cítil být až takovou autoritou, aby nám on sám zkontroloval pasy a pak řekl, že je vše v pořádku a že můžeme jít.  Zapsal si naše jména a my jsme slíbili, že se po návratu ohlásíme a půjdeme do vesnice zaplatit. Hurá, mohlo se vyrazit na cestu!

Oba dva jsme se společně po 4:55 h vydrápali na náš zatím nejvyšší vrcholek. Byl to pot a dřina, při závěrečném stoupání jsem několikrát klela, že už dál nejdu, klasika. J Ale zvládli jsme to, výhled byl i při neúplné viditelnosti prostě senzační. Taky jsme prošli pralesem, viděli a slyšeli velké černobílé opice řádící v korunách stromů. Přes tu hrůzu nahoru to byl super vítězný pocit, i když nás ti kluci pěkně hnali.
Pro představu – když jsem se chtěla na pár sekund v kopci zastavit a odpočinout si, začal mě jeden tlačit do zad směrem nahoru.:-)))) Nahoře jsme odpočívali přesně 20 minut, kdy jsem 15 minut bezvládně seděla a dalších 5 minut jsem mohla fotit. Pak zaveleli, jestli můžu jít rychleji, takže jsem foťák schovala a to největší několik set metrové převýšení jsme vzápětí SEBĚHLI asi za půl hodiny. Věděla jsem, že to kolena odnesou, ale co, aspoň budeme dole rychle a navíc za světla. Hlavně, že bude jídlo, to jsme podcenili asi nejvíc. Kluci měli s sebou pepsinu a sušenky, asi už tam někdy šli. :-D No, průvodce to trochu přehnal s těma milovníkama pěší turistiky, ale stejně jsme ze sebe byli rádi.

Chyběla nám asi hodina, abychom sešli zpět ke škole, když jsme narazili na dva chlápky s mačetou, co si to razili přímo proti nám. Mačeta zní hrozně, ale i my (ti kluci) jsme ji měli s sebou, kvůli prosekávání porostu v některých úsecích cesty. No netrvalo dlouho, jenom chvilku křiku „jak na lese“ ve svahilštině a už šli s náma dolů. Brzo jsme si všimli, že změnili cestu a že jdeme jinudy a jinam. Nikdo s náma nemluvil, tak jsme se začali ptát kluků. Pánové, co nás vedli, tvrdili, že jsou z rezervace a že nemáme zaplaceno, takže půjdeme s něma do vesnice. Supěli jsme kvůli jejich způsobu řešení situace. Neměli u sebe žádnou dokumentaci, kterou by se prokázali, na nic se nás neptali, jen nás prostě unášeli kamsi pryč. Kluci skauti byli přece jenom pořád ve škole a nechtěli si moc dělat problémy, takže nás uklidňovali, že to bude v pohodě, že se jim to taky nezdá a že uvidíme ve vesnici v kanceláři starosty, kam nás prý vedou. Nadávali jsme. Česky i anglicky, bylo to jedno, protože ti dva „neandrtálci z lesa“ nerozuměli ničemu (jeden byl dokonce do půl těla nahý, což tady normální není). Předstírali jsme, že svahilsky neumíme, jak nám bylo doporučeno, aby nepadalo příliš mnoho otázek. Tušili jsme taky, že nejsme v pozici, kdy máme vypadat informovaně a znale, protože jsme nezaplatili předem a věděli jsme o tom.

Cesta do vesnice byla sice delší, ale zato horší, než ke škole, jak taky jinak. Byla jsem unavená, od rána na nohách, bez záchodu, po suché snídani, po třech malých banáncích a v tu chvíli už bez vody. Asi po hodině a půl jsme došli na kraj vesnice. Správa rezervace na nás nastoupila, jestli máme zaplaceno, my jsme na ně nastoupili, jak si tohle unesení představují. Byli jsme strašně naštvaní a unavení. Pak přišlo několik výměn názorů, bylo nám vysvětleno, že vchod na horu, co jsme použili, už ani není platný a že jsme cizinci, proto neplatíme za vstup do rezervace oněch asi 20 korun, ale skoro 11 dolarů na osobu. No, a že pokuta bude asi 2 500 korun, protože jsme právě zničili životní prostředí. Jako důkaz přinesl třetí místní strážce lesa tašku plnou odpadků a plastových lahví. My jsme měli naštěstí také své důkazy, prázdné petky s sebou v batohu. Takže jsme jen vyvalili oči, řekli, že nic nezaplatíme, že jim nevěříme a že chceme vidět oficiální dokumenty a zavolat policii.

Asi po půl hodině dohadování odchytli ještě další dva místní, taky bez zaplaceného vstupného. Přímo si pro ně doběhli, aby jim neutekli. Vstupné se mělo platit ve vesnici (asi hodinu cesty ještě před onou školou, místo ale nebylo neoznačené), nebo v 15 km vzdáleném Tukuyu. Mezi tím spadla tma a správa se rozhodla, že nás nejdřív odvede do kanceláře starosty, zatímco budeme čekat na jejich auto z Tukuyu, které nás vezme do kanceláře správy rezervace. Protože jsme už zase nevěděli (ani neviděli), kam jdeme, po cestě jsme několikrát spadli, to nám na náladě moc nepřidalo. Já jsem teda speciálně docela zuřila… J Po další hodině a půl, možná dvou jsme došli do kanceláře ve vesnici. Mohlo být asi půl 10 večer. Martin zapůsobil na místního starostu svým proslovem a ten, i když anglicky nerozuměl určitě všechno, tak dal najevo své sympatie k nám a hned se ptal, proč tak vysoká pokuta. Odpovědi byly různé, hledaly si každou záminku. Problém je, že Tanzanci milují psané a velmi detailní reporty. Sepisovali ho v kanceláři dobrou půl hodinu. My jsme každopádně nic nepodepsali, protože to bylo ve svahilštině. Strážci z lesa už to nevydrželi a lokli si místního piva, což nás už jen dál vytáčelo. Všecko se zkrátka zdálo příliš, a bylo vidět, že správci tápou, občas se pletou a nestojí si za jednou pravdou. No, určitě jim před očima lítaly jenom naše dolary, které jim zaplatíme J.

Po dokončení reportu jsme se konečně přiblížili k našemu hotelu, protože ke kanceláři už přijelo auto správy rezervace (my jsme tak minimálně aspoň ušetřili za taxík zpátky) a jelo se. Vzali nás rovnou na policii, což nás trochu překvapilo, ale zároveň vlastně potěšilo. Nejdřív s náma ale nikdo nechtěl mluvit, takže jsme měli obavy, že si nikdo nebude chtít ani poslechnout naši část příběhu. Jen nás zastavili a poslali čekat ven. Jenže správci rezervace byli trochu drzí a křičeli jeden přes druhého, takže s nima rychle ztratili trpělivost i policisté. Zavolali radši nějakého kolegu, možná šéfa, který uměl anglicky. Vypadal jako rozumnej a sympatickej člověk, takže jsem po všech příbězích o velmi zkorumpovaných policistech, které jsem slyšela, příjemně překvapená. Každý jsme dostali příležitost říct, co se stalo, pro všechny bylo dokonce povinné mluvit v angličtině, abychom rozuměli. Tenhle policista byl evidentně po chvilce více méně na naší straně a začal pokládat otázky poblázněným strážcům. Pochopil, že jdou jen po penězích a že tak velká pokuta nedává smysl. Strážci se totiž svými projevy sami dostávali do úzkých, a to s každou další větou. Já jsem věděla, že nemůžu moc mluvit, protože s místní policií je třeba mluvit v klidu, slušně, s respektem a s důvěrou, jedině tak se dá uspět a toho jsem nebyla schopná. :-P

Nakonec se nám podařilo stáhnout pokutu na nejmenší možnou, kterou tvrdili, pak jsme doplatili zpětně vstupné a celkově jsme se dostali na pokutu něco přes šest set českých. Když jsme spočítali, že sice máme pokutu, ale na druhou stranu - o půlnoci nám už nikdo večeři nedá, ušetřili jsme za taxík zpět, zaplatili jsme vstupní poplatky a měli super výlet - dostali jsme se skoro na nulu. J Zatímco oni projeli benzín (jeden kvůli nám přijel až z Mbeyi, která je od místa vzdálená více než 70 km), ztrapnili se před policií a byla hluboká noc… Mohli být nakonec rádi, že chytli i ty další dva místní, jinak by nakonec ještě mohli tratit. :-))) Opět nám neuvěřitelně dlouho vypisovali pokutové bločky, obdrželi jsme asi tři strany A4.

Byli jsme maximálně unavení, ale s pocitem, že jsme se jako běloši v celku důstojně ubránili. Byla to naše chyba, nezaplatit předem, problém je ale v tom, že tu za služby běžně účtují evropské ceny, aniž by poskytli i evropský servis. V tomto případě chybělo například dobré (nebo alespoň nějaké) značení cesty a místa, vstupní brána s budkou a veškerými informacemi a možností zaplatit přímo na místě. Místo toho slovem zrušili druhou cestu nahoru (zatímco tam vstupní cedule zůstala), značení ani informace nejsou žádné po celé cestě a místní lesní strážci se mohou chovat tak, jak se k nám chovali.

Když jsme přišli na hotel, bylo už po půlnoci a my jsme šli hladoví spát, s myšlenkama na další den, kdy nebudeme vůbec nic dělat a dáme si dvě snídaně a hned potom oběd. :-)))) No, taky zkušenost… Holt průvodce není úplně aktuální a některé věci, zejména ceny a podmínky v turisticky atraktivních oblastech, se mění.

DEN BLBEC

Když jsme po tomhle výletu odjížděli zpět z Mbeyi na venkov, od rána se nám nedařilo. Chtěli jsme vyjet brzo ráno, abychom hned po příjezdu začali znovu s prací na vesnicích. Příjezd jsme si naplánovali na 11 hodin dopoledne. Bylo půl 11 a Martin se  teprve vracel z města. Chtěli jsme tisknout. Problém byl, že v žádné internetové kavárně zrovna nešel internet. Martin prošel všechny v centru, protože naděje na to, že určitě ne úplně všichni mají stejného poskytovatele sítě, umírá poslední. Možná byste se divili (nebo možná ne J ), ale mají. 

Odjeli jsme z města bez tisku, hlavně, ať už jsme na cestě. Když jsme jeli dodávkou daladala, po 10 minutách něco upadlo z nápravy, chvilku jsme to táhli po zemi, pak zastavili a museli jsme čekat a přestoupit na další daladalu. Řidič mi nevrátil sto šilinků z jízdného - na naše koruny asi 1,20 – naštvalo mě to, protože to spoustu místních pořád zkouší. Myslí si, že nám to přece nevadí, máme další… Konečně jsme přijeli zpět na vesnici (nakonec asi o půl 2) a tady se znovu vracím na začátek dílu prvního. Pohřeb ještě neskončil, proto naše návštěvy farmářů zůstaly stále omezené. „This is Africa.“ nebo „There is no hurry in Africa.“ říkají mi na to s ledovým klidem místní. ;-)

Vzpomínky na události posledních dní – CESTOVÁNÍ V ČASE: díl první

Nemám konkrétní myšlenku na sepsání jediného tématu, proto jsem se rozhodla napsat prostě to, co nás tady hodně ovlivňuje. Přece jenom mají ale všechny tyhle příběhy jednoho společného jmenovatele, a to je čas. Ten totiž pro Tanzánce nehraje žádnou roli. :-)

1)      SMUTEČNÍ HOSTINY

Je čtvrtek 3. srpna dopoledne a my vyrážíme pěšky do Mahanga. Vesnice Mahango je vzdálená od Malawatu, kde spíme, asi dva kilometry. Cesta trvá půl hodiny. To ráno jsme se dozvěděli, že žena jednoho z námi podpořených farmářů bohužel po komplikovaných operacích zemřela, bylo nám to dost líto. Neubránila jsem se myšlenkám, jaká je tady asi úroveň zdravotnictví, jak velké potíže to asi na evropské poměry byly… Jisté bylo jen to, že mé úvahy na situaci nic nezmění.

Ten den byl pořádný hic a my jsme počítali, kolik farmářů nám ještě chybí navštívit, abychom tento úkol dokončili. Zbývala nám ale dobrá půlka, proto jsme šli odhodlaně a svižně s cílem, že s tím pořádně pohneme. U jednoho farmáře trávíme obecně rozhovorem přibližně hodinu, někdy dýl, pokud je konverzace plodnější než obvykle nebo máme třeba pozvání na oběd. Případně obojí. :-))

Když jsme byli na půli cesty do vesnice, začaly nás míjet auta, motorky a dokonce i dala daly (dodávky sloužící jako veřejná doprava), a to v obou směrech. K Mahangu jezdily davy lidí, směrem od Mahanga k větší vesnici Mswiswi byla přepravována hospodářská zvířata na porážku (kráva a slepice). Došlo ním, že pohřeb bude už dnes, a bylo nám jasné, co bude následovat. Truchlení začalo, davy lidí se začaly shromažďovat v místě bydliště rodiny.

Místní pohřby probíhají úplně jinak, než jsme zvyklí. Smuteční hostina trvá většinou nepřetržitě   2-3 dny, na místo bydliště se seběhnou nejen místní (příbuzní, přátelé i známí a sousedi) z vesnice, ale i z těch okolních nebo z měst. Ženy sedávají hromadně v domě a v jeho bezprostředním okolí, zatímco muži stojí opodál, odděleně. Je zvykem, že každý, kdo přijde na pohřeb, by měl buď přispět jakoukoliv částkou, nebo – ve většině případů – donese, co může, například rýži, mouku, cokoliv k jídlu. Na pohřbu se totiž hodně jí, vaří se ve velkých hrncích po celý den a pro všechny přítomné.

Nikdo není v černém nebo jiných smutných barvách, pro kmen Sangu to není typické. Oblečené mají přesně to, co kdykoliv jindy, včetně látek opravdu velmi veselých barev. Ženy hlasitě naříkají a brečí (pro neznalého pozorovatele až se zdánlivě hereckým umem), celé prostředí je tak hodně depresivní.

Tento pohřeb byl svou velikostí výjimečný. Určitě také proto, že se jedná o rodinu, kterou má každý rád. Očekávalo se, že bude trvat 3 dny, tj. do soboty. My jsme odjeli na ten víkend pryč, a to ze dvou důvodů. Jednak nebylo koho navštěvovat, jelikož byli všichni na pohřbu, a druhak jsme ani nechtěli, nepokládali jsme to za vhodné. Co jsme ale nečekali, že pohřeb bude končit až v úterý místo soboty. Tím jsme se opět mírně zpozdili a časový plán jsme víckrát měnili.

Člověk to v jednom konkrétním případě chápe a lituje, potíž ale je, že na vesnici jsou úmrtí naneštěstí poměrně častou záležitostí. Místní v takovém případě nechají úplně všeho a jdou či jedou (někdy i velké dálky) na několikadenní smuteční hostiny. V dalším týdnu jsme nezastihli další dvě rodiny, byli na pohřbech svých vzdálených příbuzných.

2) SVATBY

S obrovskými hostinami souvisí i o dost veselejší událost – svatba. V dalším týdnu jsme nezastihli další tři rodiny podpořených farmářů, včetně předsedy a pokladníka jedné skupiny, protože měli celodenní sezení a vyjednávání o plánované svatbě.

Takže: dcera předsedy skupiny Fredyho se má provdat za syna farmáře Ephraima z jiné podpořené skupiny, proto zde bylo mnoho dalších příslušníků z rodiny, včetně farmáře Allyho, jehož žena je vzdálená příbuzná z rodiny Ephraima. Událost si žádala mnoho lidí, kteří slouží jako svědkové celé dohody. Za své svědectví jsou zaplaceni. Pokud by se pár rozvedl dříve, než budou mít děti, svědkové musí peníze vracet, pokud budou děti, nic se nevrací.

Taková svatba je zde nelevnou záležitostí, protože samotné námluvy stojí dost peněz. Cena za nevěstu byla v tomto případě dvě dospělé krávy a v přepočtu dalších několik tisíc korun, což na místní poměry není vůbec málo.

Návštěvy jsme opět museli odložit, nehodilo se, abychom je vůbec rušili. To je život. :-)

Druhý díl: „Zajetí na hoře Rungwe“ a „Den blbec“ doplním snad ve čtvrtek. Doufejme J…