Byla neděle večer a my jsme se u večeře rozhodli, že pondělní volno využijeme na výšlap do hor. Z kopcovitého města Mbeya se dá vylézt na dva dostupné vrcholy, Loleza Peak (2 656 m.n.m.) nebo o něco málo vyšší Mbeya Peak (2 834 m.n.m.). Oba vrcholy jsou součástí Jižní Vysočiny. Vybrali jsme si Lolezu. Nástup začíná jen kousek od domu našeho kamaráda, u kterého ve městě bydlíme a víc se hodí na jednodenní výlet.
V Tanzanii i v jiných místech východní Afriky se bělochům na cesty do neobydlených oblastí často doporučuje průvodce
Diskutovali jsme s místními, zda je ok, když půjdeme sami, protože knižní průvodce i lidi v diskuzích na internetu to moc nedoporučují. Názory byly tak padesát na padesát, ale nakonec diskuzi rozsekl místní bača (ano, má stádo krav a koz přímo ve městě), který řekl, že lidé z horské vesnice neradi vidí, když tam chodí místní. Podezřívají je totiž, že by jim mohli nahoře ukrást krávy, které se na vrcholcích volně bez dozoru pasou - bělochy ale samozřejmě podezírat nebudou. Jiné nebezpečí prý nehrozí.
Jde se na horu
Tak jsme nelenili a ráno jsme vyrazili. Od minulého výstupu na jinou horu Mount Rungwe jsme se poučili a vzali jsme si svačinu. :-)
Vyšli jsme nad město přes boží políčka v kopcích, nádherné lesy, poklidnou vesnici nad městem, vzdálenostně co by kamenem dohodil, a přece to tam bylo oproti Mbeyi úplně jiné.
Za městem
Vesnička v malém údolí mezi kopci byla malebná. Na druhou stranu, mluvili jsme asi s 10 lidmi a skoro všichni si hned nebo o trochu později při krátké řeči řekli o peníze. Roztomilí lidé. Vypadá to (i podle zkušeností z jiných míst), že čím odlehlejší kraj, tím větší předsudky a neomalenost vůči bělochům. Usmáli jsme se a šli dál. Nahoru jsme stoupali asi 4 hodiny, na chvíli nás zastavil i déšť. Dosažení Loleza Peak se mi zdálo nekonečné, ale rozhledy na cestě po hřebeni byly úžasné. Krávy se pásly všude a kde se jim zachtělo. Úplně samy, v menších nebo větších stádech.
V Tanzanii i v jiných místech východní Afriky se bělochům na cesty do neobydlených oblastí často doporučuje průvodce
Diskutovali jsme s místními, zda je ok, když půjdeme sami, protože knižní průvodce i lidi v diskuzích na internetu to moc nedoporučují. Názory byly tak padesát na padesát, ale nakonec diskuzi rozsekl místní bača (ano, má stádo krav a koz přímo ve městě), který řekl, že lidé z horské vesnice neradi vidí, když tam chodí místní. Podezřívají je totiž, že by jim mohli nahoře ukrást krávy, které se na vrcholcích volně bez dozoru pasou - bělochy ale samozřejmě podezírat nebudou. Jiné nebezpečí prý nehrozí.
Jde se na horu
Tak jsme nelenili a ráno jsme vyrazili. Od minulého výstupu na jinou horu Mount Rungwe jsme se poučili a vzali jsme si svačinu. :-)
Vyšli jsme nad město přes boží políčka v kopcích, nádherné lesy, poklidnou vesnici nad městem, vzdálenostně co by kamenem dohodil, a přece to tam bylo oproti Mbeyi úplně jiné.
Za městem
Vesnička v malém údolí mezi kopci byla malebná. Na druhou stranu, mluvili jsme asi s 10 lidmi a skoro všichni si hned nebo o trochu později při krátké řeči řekli o peníze. Roztomilí lidé. Vypadá to (i podle zkušeností z jiných míst), že čím odlehlejší kraj, tím větší předsudky a neomalenost vůči bělochům. Usmáli jsme se a šli dál. Nahoru jsme stoupali asi 4 hodiny, na chvíli nás zastavil i déšť. Dosažení Loleza Peak se mi zdálo nekonečné, ale rozhledy na cestě po hřebeni byly úžasné. Krávy se pásly všude a kde se jim zachtělo. Úplně samy, v menších nebo větších stádech.
políčka u vesnice nad městem
Konečně jsme došli na vrchol Loleza. Čekalo nás překvapení ve stylu vrcholu posetého satelity a přijímači (to teda rozhodně nebyl highlight výletu :-D, Tanzanci jsou v tomhle smyslu pro detail fakt klasici). Tak jsme si tam zaslouženě snědli chapati (místní palačinkochleba) s banány, já jsem si udělala pár fotek (kromě satelitů, na ty jsem samým překvapením zapomněla) a Martin naléhal, ať už jdeme zpátky a dojdeme dolů za světla.
Sestup s naštvaným býkem
Nahoře bylo chladněji jak všude v kopcích, tak jsem si oblikla svoji červenou šustku. Martin mě pořád popoháněl, kde se flákám, protože jsem dál fotila, pak jsem potřebovala ještě vyzkoušet novou kameru... Ale docela rychle přicházela bouřka, tak jsem se toho rozhodla nechat a šlo se.
vedlejší vrchol Mbeya Peak (2 834 m.n.m.) a blížící se bouřka
Po chvilce se na mě Martin otočil a řekl s ledovým klidem: "Jde za tebou kráva." Otočila jsem se taky a bylo mi jasny, že to není úplně v pohodě. Mihlo se mi hlavou, jak proti mně už kdysi běžel beran a sranda to nebyla. A tohle byl býk. Hodně funěl a od vesničanů známe, že je lepší se těm funícím vyhnout. Což šlo dost špatně, když šel po nás. Tak rychle jsem si žádnou bundu možná nikdy nesundala. Jít a nevšímat si ho nepomáhalo. Pořád hodně funěl a bylo vidět, že je fakt naštvanej. Zrychlili jsme. On taky. Když už jsme nevěděli co, trošku jsme utíkali. On taky. Rozdělili jsme se. Běžel za Martinem a pak se snažil zavřít cestu mně. Snažili jsme se dostat do těžkého terénu, kudy jsme lezli nahoru a říkali jsme si, že tam ho musíme setřást. Tak rychle a dobře jsem ještě neviděla takovy zvíře zdolávat tak šílenou cestu. Sami jsme měli problém jít tam tak rychle. Pak jsem se otočila, abych ho zkontrolovala a viděla jsem, že trochu zakopl a lekla jsem se, že na mě v tom terénu spadne. Tak jsem místo toho na tak blbym místě spadla já, dvakrát se převalila a než jsem se zastavila o Martina, stihla jsem se narazit do hlavy a odřít si nohy i záda. Dál to hned nešlo a tak jsme si zkusili odpočinout. Přiznám se, že mě tak naštval, že jsem mu přála, aby blbě spadl a chcípl. Jako milovnici všeho živyho jsem překvapila sebe samu, ale zuřila jsem z té situace asi stejně, jak on zuřil na moji červenou bundu na začátku. Mimochodem s tou čevenou barvou jsem si myslela, že je přece jenom víc pověra než realita...
Martin nemohl zvednout mobil, protože nás zrovna hodil býk v Tanzanii
Poprvé jsme tak použili další radu, kterou jsem kdysi dostala po scénce s beranem. Prý si máte v takové situaci před naštvaným zvířetem prostě lehnout na zem. Myslela jsem si, že na to bych v takové situaci nikdy neměla pomyšlení.
Takže, lehli jsme si, byli jsme potichu, býk vydýchával cestu, stejně jako my, a na uklidněnou začal žrát trávu. Když už to vypadalo klidněji, začal Martinovi nahlas zvonit mobil... Byl to pracovní hovor. Tomu, že jsme ho zrovna nemohli zvednout, protože nás hodil býk uprostřed ničeho v Tanzanii, jsme se nakonec ještě dlouho smáli. To by jeden skoro nevěřil.
"Ukradli" jsme býka
S kameny v rukách jsme běželi už dlouho, prostě pro případ nouze. Víc jsme ho naštvat nechtěli, ale když býk od žraní trávy přeskočil najednou zase za náma a znovu nás pronásledoval, neměli jsme moc na výběr. Začali jsme se trefovat a zjistili jsme, že na něho konečně něco platí. Měli jsme štěstí v neštěstí, ten býk byl ještě mladej. Krávy tam žily ve stádech naprosto divoce a bez plotu, takže nebyly zvykly vůbec na nic, natož na jakoukoliv manipulaci. Každopádně kameny zabraly. Dostali jsme tak býka pod nás a sestupovali jsme za ním. Oddechli jsme si a nemuseli jsme tak letět. Někdy v ten moment nám začalo docházet, že toho býka normálně "krademe" z té hory dolů, přesně jak by od nás nikdo nečekal. Snažili jsme se dostat pod býka a zahnat ho nahoru zpátky na horu. Jenže bylo pozdě. Býk byl unavenej, seběhl s náma pěkných pár kilometrů v blbym terénu, pravděpodobně byl ztracenej a ani nevěděl, kam by šel. Těma kamenama jsme si ho asi ochočili a stal se z něho náš pes.
Jsme skoro ve vesnici, býk jde nervózně před náma a Martin už může volat. :-)
Tak se stalo, že jsme do té vesničky, kde po nás chtěli peníze, nakonec nechtěně přivedli mladého býka. Máme takovy tušení, že vesničan, kterému jsme řekli o našem problému (a ten s "jó, v pohodě" a s býkem odešel do vesnice) už býka na horu nevrátil. Bylo nám býka líto, ale mohl si za to v podstatě sám... Nejspiš sám nevěděl, co ho tak rozzuřilo.
Dvě večeře a spát
A tak jsme se totálně zničení vraceli do města, z vyčerpání jsme se tomu smáli a rovnou jsme šli do nejbližší restaurace, kde jsme si dali výbornou hranolkovou omeletu. Byli jsme hotoví, a mě ten pád, výstup a možná ještě víc sestup, na pár dalších dní zřídili.
hranolková omeleta "chipsy mayai" a zelenina á la "kachumbari"
V Tanzanii to byl náš druhý společný vrchol, který jsme s Martinem zdolali a který stál za řeč. Ten první byl v roce 2014 - výstup na Mt. Rungwe (2 981 m.n.m.) a kdo z vás si to pamatuje, tehdy jsme skončili při sestupu v zajetí strážců rezervace a odvezli nás na policejní stanici. Jsme rádi, že jsme tentokrát nedostali žádnou pokutu, třeba za krádež býka nebo tak něco... ;-)
#bahati mbaya (svahilsky "bad luck" / neštastná náhoda)
Cestování bez červené bundy zdar!
