Dny bez zrcadla

     Jako každý rok si zvykám na život na venkově. Na vesnicích v okrsku Utengule/Usangu není zavedena elektřina. Přívod vody do vesnice není stabilní, někdy se stane, že voda neteče dva dny. Cesta mezi vesnicemi je pouze prašná a nezpevněná. Spíme v domku s hliněnou podlahou a bez stropů, což znamená, že se vevnitř neustále práší. Nemáme zaprášené jen nohy, ale také všechno oblečení a věci, které se nám povalují na židli a na posteli (skříň v pokoji nemáme). Každé ráno se podlaha v domě kropí a zametá, což ji sice vyhladí, ale dost prachu se přitom rozvíří a usadí zase jinde. Nevadí mi to, ale když dojde na osobní hygienu a nějaké koupání, občas by bylo pohodlnější mít trochu čistoty i kolem sebe :-). Dočasná bezradnost se projeví v okamžicích, kdy jsem unavená a navíc špinavá a vidím kolem sebe, že to nikde není o moc lepší.

     Mám s sebou malé polorozbité zrcátko, které mě zachraňuje, když ho nutně potřebuju. Nevídat se před zrcadlem je tak trochu zkouška, jak vnímám sebe sama. Když se přibližně po týdnu ve městě vidím v odrazu skel budovy nějaké banky, vždycky mě překvapí, že to není tak hrozny. :-) Pro všechny případy je ale většinou lepší se nevidět, protože se tak aspoň nestíhám zaměřit na detaily. Jsem přesvědčená o tom, že kdybych se viděla několikrát denně, bylo by to vlastně čím dál horší s každým dalším zkoumáním. Když na zrcadlo narazím, poznávám v něm osobu, kterou dobře znám, ale nějakou dobu jsem ji neviděla. Znovu spojuju svoji mysl s tělem. Je to taková konfrontace vnitřního vnímání se s realitou.

     Na vesnici zrcadla nikdo nepotřebuje. Lidé mají jiné starosti, než se vypravovat před zrcadlem. Řeší své každodenní povinnosti, v této době hlavně sklízení své úrody na polích, jindy chodí na své zahrádky nebo opravují střechu na domě. Ženy každý den vaří v hrncích položených na cihlách, mezi nimiž plápolá otevřený oheň, což jednak vyžaduje spoustu času a druhak je všechno okolo začuzené dýmem a sazemi. Jídlo, které by se u nás připravovalo třeba jen půl hodiny nebo hodinu trvá v místních podmínkách dvakrát dýl, a k tomu je to vaření pekelně nepohodlné a jídlo souvisí opravdu pouze se zaplněním žaludku. 

     Někdy život na vesnici není lehký, ale za předpokladu, že to pro mě to není napořád, užívám si to. Nikdo mě nehodnotí, Martin to snad nějak přežije a mezi tím se budu těšit na zrcadla. ;-)

Čarodějnictví a albinismus

Zatímco se pomalu chystáme na další léto v Africe a sbíráme novinky z projektu Maendelea na podporu farmaření v jihozápadní Tanzanii, sem tam pročítám aktuality z internetových deníků. V nedávné době se objevuje víc článků na tematiku únosů a vražd albínů, tedy černošského obyvatelstva, kterým zcela chybí kožní pigment - melanin - a jsou bílí.

Když jsem poprvé v Tanzanii viděla na vesnici matku, která měla malého, asi ročního až dvouletého syna - albína, téměř jsem nepoznala, že není běloch. Dítě je bílé, včetně vlasů a řas, poznat ho však lze i v tak malém věku  třeba podle tvaru nosu. Albíni mají často problém se zrakem (hůř vidí a potřebují brýle) a jejich kůže je velmi citlivá na sluneční paprsky, což je 8 stupňů pod rovníkem zdraví nebezpečné. Opalovací krémy nejsou moc dostupné, je to spíš "zboží bělochů": pokud v lékárnách jsou, pak jsou prezentovány jako exkluzivní zboží a prodávány za tomu odpovídající (velmi vysokou) cenu. Organizace fungující na ochranu albínské populace krémy shánějí od dárců na Západě a pak je v albínské komunitě distribuují zdarma. Což dlouhodobě také není řešení a jen to dokazuje, že se místní vláda do boje za práva a ochranu albínů v komunitách příliš nezapojuje.

Tradiční čarodějnictví a šamani (witch doctors) jsou v Tanzanii stále něčím, s čím se zejména na vesnicích poměrně snadno setkáte. Mluví se o tom. Existují dobří i zlí šamani a ti mezi sebou často bojují a chrání se vzájemně. Obecně převažuje na vesnicích spíše pozitivní pocit o komunitě těch dobrých, kteří bojují proti zlým silám a pro dobro ostatních obyvatel.

Čarodějnictví kromě tradice bohužel šíří i zastaralé a špatné, nesmyslné pověry, které se pak kvůli tomu v komunitě dále udržují a lidé jim věří. Právě v případě albínů to mnohdy znamená celoživotní trápení a společenské odmítnutí. V krajních, ale bohužel stále reálných případech, hrozí albínům úmyslné zabití pro takové kolující pověry, že uťaté končetiny přinesou vrahům (potažmo kupcům, kteří je mohou poté sehnat na černém trhu za tisíce dolarů) štěstí, sílu a bohatství, zatímco se naopak věří, že "žijící albín" v komunitě přináší smůlu.

Do měst stále více proniká odborná lékařská péče a středoškolští učitelé a další lidé s vyšším vzděláním žijící v regionálním hlavním městě nám odpovídají, že doufají, že už se takové praktiky proti albínům nedějí a sami to naprosto odsuzují. Na venkově - v Tanzanii zejména na severu v oblasti Viktoriina jezera - je ale situace pořád velmi špatná a obecná osvěta nízká či nulová.

V prosinci roku 2014 byly čarodějnictví a s tím spojené praktiky v zemi vládou oficiálně zakázané, právě kvůli snaze ochránit albínské obyvatelstvo od těchto zločinných činů. Podle pracovníků OSN a dalších sdružení zabývajících se ochranou albínů však zákaz tuto situaci nezlepšil a už vůbec neukončil. Vláda dále nepodniká žádné další kroky, které by vraždám bránily nebo učily místní lidi, aby těmto falešným a šíleným pověrám o albínech, kteří jsou plnohodnotní občané Tanzanie a mají stejná práva jako ostatní, nevěřili.

"...In Tanzania in 2008, President Kikwete publicly condemned witchdoctors for killing albinos for their body parts, which are thought to bring good luck. 25 albinos have been murdered since March 2007. In Tanzania, albinos are often murdered for their body parts on the advice of witch doctors in order to produce powerful amulets that are believed to protect against witchcraft and make the owner prosper in life..." více v kostce: http://en.wikipedia.org/wiki/Witchcraft#Africa 

V angličtině jsou na toto téma v posledních měsících např. tyto články a videa:

1) Albinismus jako smrtící stigma v Tanzanii, video + článek , Aljazeera, září 2014
http://stream.aljazeera.com/story/201409021421-0024120
2) O zákazu "witch doctors" - šamanů a jejich praktik, Guardian, leden 2015
http://www.theguardian.com/world/2015/jan/14/tanzania-bans-witchdoctors-attempt-end-albino-killings
3) O únosu a následné vraždě ročního chlapce - albína, Guardian, únor 2015
http://www.theguardian.com/world/2015/feb/18/kidnapped-tanzanian-albino-boy-found-dead-with-limbs-hacked-off

Tanzanský hrnečku - VAŘ!

Kromě práce s farmáři pro neziskovou organizaci Maendeleo jsem si letos dala ještě jednu svoji osobní misi... Nápad přišel z ničeho nic, prostě jsem si řekla, že budu fotit všechno, co jíme. Někde nebylo vhodné fotit, jinde nebyl po ruce foťák, ale myslím, že pro představu to bude bohatě stačit. Občas jídla nevypadají tak dobře, jaká ve skutečnosti jsou :-P. Zvlášť některá jsem si fakt oblíbila a těšila jsem se na ně už z Česka ještě před (svým druhým) příjezdem do Tanzanie. Takže přeju příjemnej kulinářskej zážitek a nebojte se jídla zkusit v kuchyni...

Pokud Vás na něco bude zajímat recept, zkuste napsat. ;-)

SNÍDANĚ

Snídaně jsou obvykle podávané kolem desáté hodiny ranní (liší se podle zaměstnání a u farmářů se to různí i podle období v roce), ve velké většině případů jsou to teplá jídla a k těm čaj. Někdy se jen ohřeje to, co zbylo na večeři, takže rýže, brambory, cokoliv. Víc už napoví fotky... :-)

1. černý čaj a limetky z místního políčka
2. jedno z nejčastějších skvělých snídaňových jídel - chapati z pšeničné mouky, vody, oleje, cukru a soli

3. "buchty" pečené na pánvi, dělají se jen v některých domácnostech... namazané s máslem a k tomu černý čaj s mlékem... čaj je vždy náležitě (pře)slazený :-)

4. rýže smíchaná s celými brambory, mrkví a s omáčkou k masu (podobná vývaru) z předchozího večera, čaj s mlékem

5. celé brambory s omáčkou z fazolí, mrkve a rajčat - dobrota :-), čaj s mlékem

6. dušený banán smíchaný se zelím, osolený a k tomu rýže zbylá ze včerejšího večera, černý čaj

7. rýže a fazole - hodně častá klasika, černý čaj

8. osmažená ryba na slunečnicovém oleji, později daná do omáčky z kokosového mléka, rýže - zbylo z předešlého večera

9. rýže s místním "špenátem" - něco jako listové čínské zelí - nadrobno nakrájené, připravené dušením s rajčaty, cibulí a trochou vody a oleje, osolené - moje oblíbené :-)..., černý čaj

10. snídaně v hostelu v Irinze, 2 kusy toustového chleba, vajíčko, lehce slanější máslo Blue Band, čaj s mlékem a dokonalá papája, kterou jsme si k tomu koupili jako zákusek :-)

11. džus z papáji a pomerančů - podomácku připravený :-)... naprosto luxusní! pro mě nenahraditelná záležitost...

12. asi nejpodivnější snídaně, kterou jsme letos měli :-)) - dva toustové chleby s rýží a černý čaj :-P

13. snídaně v hostelu v Tukuyu - dva suché toustové chleby, vajíčko, čaj  a naše vitamíny B, C a magnésko (ranní dávka imunity :-D) :-) - před výstupem na horu Rungwe

14. čaj bez vody :-) aneb čaj udělaný jen z mléka a sáčku černého čaje :-)

OBĚDY A VEČEŘE

Obědy i večeře jsou podávané později, než jsme v Česku zvyklí. Obědy jsou obvykle kolem druhé, ve městě často až kolem čtvrté hodiny. Večeře v domácnostech nejčastěji kolem deváté hodiny večerní, i později. Nemůžeme říct, že bychom někdy neměli už hlad (někdy i větší :))) ), ale vždycky jsme se nakonec dočkali. Místní nám říkají, že jídlo je v Tanzanii tehdy, až je hotové. :-)) Opět bývají vždy teplá jídla, a to v obou případech. Obecně tu jíme 3x denně, za to poměrně velké porce. Tanzanská kuchyně je známá pro hodně zeleniny ke každému jídlu a nejčastěji se jí jako příloha rýže nebo kukuřičná kaše ugali. 

1. večeře v hostelové restauraci v Dar es Salaamu - hrášek, rajčatová omáčka k masu, kuře a místní "špenát"... Coca-Cola nesmí chybět :-))

2. oběd v restauraci v Tukuyu, hovězí maso v omáčce, zelenina, místní bramborové chipsy

3. kuře s rýží, fazole, místní špenát a mrkev :-)

4. rýže "pilau" = se speciálním kořením, kuře, rajčatová omáčka k masu a zelenina jako příloha :-)

5. rýže s místním špěnátem, fazole a kachumbari - vynikající salát z oloupaných rajčat, s trochou cibule (drobně nakrájené), sůl a někdy i zelená paprika - náš velmi oblíbený :-)

6. večeře v lokální restauraci v městečku Makambako - rýže, fazole, rajčatová omáčka k masu, špenát a černý čaj

7. kuřecí polévka, obdobná vývaru... uvnitř jsou jen brambory (celé), maso je podávané vcelku, třeba celá kuřecí noha nebo velký kus hovězího (vždy i s kostí)... Martin to má rád :-)

8. k večeři byla rýže se špenátem a kachumbari... spolu s fazolemi k rýži velmi časté, chutná nám :-)

9. večeře: tradiční ugali, velká pochoutka místních - kaše z kukuřičné mouky a vody (letos jsme si ugali docela oblíbili :-) ), k tomu fazole a špenát

10. rýže se zelím a trochou rajčat v zelí... překvapivě dobrá kombinace! :-)

11. zmiňovaná kukuřičná kaše ugali a špěnát, rajčatová omáčka s hovězím masem a mrkví... ugali se (se všemi přílohami) skoro ve všech případech jí rukama, ne příborem

12. večeře: rýže a špagety s rajčatovou omáčkou, špenát... těstoviny nejsou vůbec časté, je to spíše výjimka

13. chipsy mayai - brambory nakrájené na čtvrtky, osmaží se na oleji, přidá se trochu soli a dvě vajíčka... podává se s chilli omáčkou :-)... skvělá rychlovka

14. kousky nevykostěné ryby hluboce osmažené v slunečnicovém oleji tak, aby vypadaly úplně suše; poté přidané do hrnce s kokosovou omáčkou, povařené... na konci je maso úplně měkké, s rýží

15. moje oblíbená kašička :-)... Uji - kaše z domácky namíchané prosné mouky, hodně oslazená (vše se sladí místním třtinovým cukrem), podle místních velmi výživná... dospělí ji často odmítají, protože je hlavně pro děti :-)... my si ji dáváme vždycky večer před večeří, ve velkém!

16. další poměrně častá a dobrá večeře - rýže s hráškem, který se stejně jako v případě fazolí vaří většinou společně s rajčaty a s trochou cibule

17. nyama choma, neboli grilované hovězí maso ve formě špízu... cena za tento oběd se poté odvíjí od počtu kousků masa - podávané s místními chipsy, salátem kachumbari a banánkem (banán místní jedí většinou dohromady s jídlem přímo v talíři)... nevýhoda tohoto na pohled skvěle vypadajícího masa je, že není dodělané tak, jak jsme zvyklí - není měkké, aby se rozpadalo, je na grilu méně minut, je tedy trochu gumové,  což mírně kazí požitek...

18. dalším běžným obědem v restauraci je kuře (až po pařát :-P) s kopcem rýže, který se nám většinou nepodaří dokončit :), fazole a místní špenát, banán

19. zrovna tohle jídlo vypadá na fotce hůř, než to chutnalo :-) doma udělané bramborové chipsy, k tomu brambory na drobno v omáčce s rajčaty a salátek kachumbari

20. další skvělá pochoutka, kterou jsme dostali u našeho kamaráda doma jako předkrm před večeří... brambory lehce rozmačkané s pár rajčaty, trochou oleje a soli

21. kukuřičná kaše ugali s fazolemi... místní lidé kaši ugali opravdu milují, také říkají, že je výživná - myslím si, že spíše dobře zalepí žaludek od hladu - nicméně si ji dopřávají rádi všichni, bez ohledu na "sociální postavení ve společnosti"...

22. rýže s hovězím masem a s něčím jako vývarem - omáčkou z masa

23. dva obědy z restaurace v zemědělském městě Tukuyu - jeden můj a vpravo Martinův: ryba na dva způsoby - v omáčce se sladkými papričkami a smaženo-grilovaná

KROMĚ ZELENINY DALŠÍ NEDÍLNÁ SOUČÁST TANZANSKÉHO JÍDELNÍČKU - ČERSTVÉ A ŠŤAVNATÉ OVOCE :-)

Ovoce je v Tanzanii levné, místně produkované. Pro představu: jeden pomeranč stojí asi 2,50 Kč, banány se liší cenou podle typu, ale začínají od halířů cca po korunu za kus (nakupují se po trsech), papája stojí na trhu od 12 do 25 Kč, podle velikosti, za mango zaplatíte přibližně od 5 korun... Bonusem je, že je to to nejsladší ovoce, co jsem kdy a kde jedla... :-) 

1. pomeranče: mají žlutou až nazelenalou barvu, je to jiný typ než ten středozemní, který se k nám vozí... nejlépe se jí tak, že se oloupe vnější slupka a rozřízne se na půl... pak je to něco mezi džusem a ovocem :)

2. banánový ráj - utržený přímo ze stromu na poli ve vesničce Malawatu, kde bydlíme... banány se kromě přímé spotřeby zpracovávají různě, také podle typů a fáze zralosti... úplně zelené, větší se grilují nebo vaří jako příloha k masu nebo do polívky, z jiných typů se pečou například koláčky na snídani...

3. papája se hodí všude a vždycky, tím lépe ke zpříjemnění práce :-)... od loňkého roku se u mě udržela na pozici nejlepšího ovoce na světě, a myslím, že už ji nic nepřekoná :-)

4. nekonečně úžasná papája...

5. výroba domácího džusu z pomerančů a papáji... můj tanzanský sen :-)

Vzpomínky na události posledních dní – CESTOVÁNÍ V ČASE: díl první

Nemám konkrétní myšlenku na sepsání jediného tématu, proto jsem se rozhodla napsat prostě to, co nás tady hodně ovlivňuje. Přece jenom mají ale všechny tyhle příběhy jednoho společného jmenovatele, a to je čas. Ten totiž pro Tanzánce nehraje žádnou roli. :-)

1)      SMUTEČNÍ HOSTINY

Je čtvrtek 3. srpna dopoledne a my vyrážíme pěšky do Mahanga. Vesnice Mahango je vzdálená od Malawatu, kde spíme, asi dva kilometry. Cesta trvá půl hodiny. To ráno jsme se dozvěděli, že žena jednoho z námi podpořených farmářů bohužel po komplikovaných operacích zemřela, bylo nám to dost líto. Neubránila jsem se myšlenkám, jaká je tady asi úroveň zdravotnictví, jak velké potíže to asi na evropské poměry byly… Jisté bylo jen to, že mé úvahy na situaci nic nezmění.

Ten den byl pořádný hic a my jsme počítali, kolik farmářů nám ještě chybí navštívit, abychom tento úkol dokončili. Zbývala nám ale dobrá půlka, proto jsme šli odhodlaně a svižně s cílem, že s tím pořádně pohneme. U jednoho farmáře trávíme obecně rozhovorem přibližně hodinu, někdy dýl, pokud je konverzace plodnější než obvykle nebo máme třeba pozvání na oběd. Případně obojí. :-))

Když jsme byli na půli cesty do vesnice, začaly nás míjet auta, motorky a dokonce i dala daly (dodávky sloužící jako veřejná doprava), a to v obou směrech. K Mahangu jezdily davy lidí, směrem od Mahanga k větší vesnici Mswiswi byla přepravována hospodářská zvířata na porážku (kráva a slepice). Došlo ním, že pohřeb bude už dnes, a bylo nám jasné, co bude následovat. Truchlení začalo, davy lidí se začaly shromažďovat v místě bydliště rodiny.

Místní pohřby probíhají úplně jinak, než jsme zvyklí. Smuteční hostina trvá většinou nepřetržitě   2-3 dny, na místo bydliště se seběhnou nejen místní (příbuzní, přátelé i známí a sousedi) z vesnice, ale i z těch okolních nebo z měst. Ženy sedávají hromadně v domě a v jeho bezprostředním okolí, zatímco muži stojí opodál, odděleně. Je zvykem, že každý, kdo přijde na pohřeb, by měl buď přispět jakoukoliv částkou, nebo – ve většině případů – donese, co může, například rýži, mouku, cokoliv k jídlu. Na pohřbu se totiž hodně jí, vaří se ve velkých hrncích po celý den a pro všechny přítomné.

Nikdo není v černém nebo jiných smutných barvách, pro kmen Sangu to není typické. Oblečené mají přesně to, co kdykoliv jindy, včetně látek opravdu velmi veselých barev. Ženy hlasitě naříkají a brečí (pro neznalého pozorovatele až se zdánlivě hereckým umem), celé prostředí je tak hodně depresivní.

Tento pohřeb byl svou velikostí výjimečný. Určitě také proto, že se jedná o rodinu, kterou má každý rád. Očekávalo se, že bude trvat 3 dny, tj. do soboty. My jsme odjeli na ten víkend pryč, a to ze dvou důvodů. Jednak nebylo koho navštěvovat, jelikož byli všichni na pohřbu, a druhak jsme ani nechtěli, nepokládali jsme to za vhodné. Co jsme ale nečekali, že pohřeb bude končit až v úterý místo soboty. Tím jsme se opět mírně zpozdili a časový plán jsme víckrát měnili.

Člověk to v jednom konkrétním případě chápe a lituje, potíž ale je, že na vesnici jsou úmrtí naneštěstí poměrně častou záležitostí. Místní v takovém případě nechají úplně všeho a jdou či jedou (někdy i velké dálky) na několikadenní smuteční hostiny. V dalším týdnu jsme nezastihli další dvě rodiny, byli na pohřbech svých vzdálených příbuzných.

2) SVATBY

S obrovskými hostinami souvisí i o dost veselejší událost – svatba. V dalším týdnu jsme nezastihli další tři rodiny podpořených farmářů, včetně předsedy a pokladníka jedné skupiny, protože měli celodenní sezení a vyjednávání o plánované svatbě.

Takže: dcera předsedy skupiny Fredyho se má provdat za syna farmáře Ephraima z jiné podpořené skupiny, proto zde bylo mnoho dalších příslušníků z rodiny, včetně farmáře Allyho, jehož žena je vzdálená příbuzná z rodiny Ephraima. Událost si žádala mnoho lidí, kteří slouží jako svědkové celé dohody. Za své svědectví jsou zaplaceni. Pokud by se pár rozvedl dříve, než budou mít děti, svědkové musí peníze vracet, pokud budou děti, nic se nevrací.

Taková svatba je zde nelevnou záležitostí, protože samotné námluvy stojí dost peněz. Cena za nevěstu byla v tomto případě dvě dospělé krávy a v přepočtu dalších několik tisíc korun, což na místní poměry není vůbec málo.

Návštěvy jsme opět museli odložit, nehodilo se, abychom je vůbec rušili. To je život. :-)

Druhý díl: „Zajetí na hoře Rungwe“ a „Den blbec“ doplním snad ve čtvrtek. Doufejme J…

Maendeleo: o papájích, o farmářích a o nás... :-)

Tak jsme dokončili navštěvování „našich farmářů“. Zjistili jsme, kdo má rád pepsi a kdo čaj, kdo je nejpomalejší a kdo nejlepší kuchařka v Mahangu a Zuzka vyzkoumala, kdo má před domem papájovník a kdo ne. Ty s papájovníkem jsme nenápadně navštívili vícekrát. Kromě toho jsme se dohmátli, co se nám povedlo, a co ne :-)). Parádní je, že víc se toho povedlo než nepovedlo ;-)).

Sklizeň ještě úplně neskončila, ale už teď vidíme, že si podpoření farmáři mikropůjčkou Maendelea polepšili. V porovnání s ostatními zvýšili výnosy v přepočtu na akr a navíc byli schopni obdělat větší plochu než v předchozích letech. Taky nás potěšilo, že dobrá půlka podpořených zemědělců použila přírodní hnojiva namísto chemických. To je mnohem víc, než jsme čekali J. Příjemným překvapením je, že se všech šestnáct farmářů, kteří dostali mikropůjčku v loňském roce, rozhodlo zaplatit celou splátku už letos, tedy o rok dříve, než bylo ve smlouvě. To je ten nejlepší důkaz, že se jim daří. J

Většina farmářů si pochvaluje taky přínosy společné práce na tréninkovém poli, kde letos probíhalo vzdělávání o zemědělských postupech a hnojivech. Převládají hlasy, aby každá osmičlenná skupina měla své vlastní. Příští rok to tak opravdu uděláme, ale budeme dbát na větší dohled a věřit, že si ho jednotlivé skupiny zvládnou zorganizovat lépe než letos. Docházka v tomto roce totiž zůstala za očekáváním a spousta prací byla provedena s takovým zpožděním, že nikoho nepřekvapilo, že úroda z něj byla vcelku prachmizerná. I tak je ale super, že mohli místní na vlastní oči porovnat rozdíly ve výnosech při použití přírodních a umělých hnojiv, různých odrůd rýže nebo při výsadbě v řádcích. Farmáři o nových postupech slyšeli už předtím, ale co si nevyzkouší sami v praxi, tomu nevěří. Konkurence i populace však roste a regionální klima se mění stejně jako kvalita půdy. Co fungovalo kdysi, teď nefunguje. Proto je tak důležité, aby si farmáři mohli vyzkoušet různé alternativní postupy a pak zvážit, které použít na svém poli a které ne. No, a pokud jde o různé odrůdy rýže, je třeba je ochutnat, že J.

Příbuzní a kamarádi podpořených farmářů vidí, co s podporou dokáží a jak jim to ulehčuje práci, vidí, jaký to má smysl, a chtějí se přidat. Abychom jim to umožnili, chceme naši činnost rozšířit a do programu od letošního podzimu zapojit více než stovku lidí. Čtyři osmičlenné skupiny budou podpořeny mikropůjčkou, dalších deset o ní bude usilovat v dobrovolnických skupinách z pěti vesnic. Jedná se o Malawatu, Mahango, Simike, Utengule/Usangu a Iduyu. Sestavení dobrovolnických skupin se nám loni osvědčilo, díky tomu zjistíme, jak vážně berou práci ve skupině a jak moc půjčku potřebují. Během roku, kdy skupina pracuje jako dobrovolnická, můžou její členové vyházet všechny neřády J a zabránit tak problémům až dostanou půjčku :-).

 Více podpořených lidí znamená i větší nutnost dohledu v oblasti. V letošním roce vznikne tanzanská partnerská organizace, která se o něj postará. Diskuze o ní probíhá již dlouho, až teď to ale vypadá, že jsou místní dobrovolníci opravdu odhodlaní. Její základ tak vytvoří naší parťáci z města Mbeya Geofrey a Michael, ke kterým se přidá několik nejúspěšnějších farmářů podpořených v minulých letech. Ti budou na ostatní dohlížet permanentně přímo na místě.

Na základě toho, co vidíme a slyšíme, se snažíme náš program nejenom rozšiřovat, ale hlavně zlepšovat. Směr změn udávají hlavně farmáři- což je pro nás nejdůležitější. Suzanina skupina, kterou Zuzka v minulé blogu nadšeně zmiňovala, si sama začala spořit a vymýšlí plány na společný chov domácích zvířat. Inspirovala nás tak ke změnám, které budou farmáře motivovat právě ke spoření a taky ke vzájemné spolupráci a snaze rozvíjet se úplně nezávisle na nás. Více toho zveřejníme zase později.

Mějte pohodu! :-)

Blog první, léto druhé, návrat třetí, rok čtvrtý

Letos jsem do Tanzanie odjížděla podruhé, s mnohem větší jistotou v sebe sama. Věděla jsem, kam přesně odjíždím, jaké budou „životní podmínky“ a jak bude vypadat naše práce na místě. Znovu jsme společně s Martinem vyjeli na projekt neziskovky Maendeleo, kterou založil na konci roku 2011. Pro něj to je již třetí návrat „na místo činu“.

V létě 2011 tady zjišťoval, jaké jsou hlavní příčiny všudypřítomné chudoby. Setkal se s mnoha farmáři, kteří neměli dostatek peněz, aby mohli obdělávat svá jinak úrodná pole včas a dobře, a tak sklízeli velmi málo. Jako řešení navrhl pro farmáře na míru ušité mikropůjčky zkombinované se vzdělávacím programem zaměřeným mimo jiné na udržitelné zemědělství. A to je důvod, proč jsme tady. :)

Po pár dnech v Dar es Salaamu jsme se přesunuli do Mbeyi, kde žijí naši kamarádi – povoláním středoškolští učitelé a především tanzanští dobrovolníci Maendelea. Ve městě je přece jenom všechno pohodlnější a mohli jsme si až do pozdějších večerních hodin povídat, jakým výzvám tady letos čelili. V reakci na ně zlepšujeme náš systém mikropůjček i vzdělávání.

Z Mbeyi nás nakonec vyhnala „zima“ a poměrně silný vítr; vyjeli jsme na rozpálenou vesnici. Cesta malým mikrobusem daladala byla šílená, protože jsme s sebou pořád měli velké batohy. Patřičně jsme se o ně pohádali: zatímco místní jedou občas s mnohem větším nákladem bez příplatku, my jsme běloši, takže se příplatek účtuje automaticky :-/. Dál jsme přestoupili na místní „taxi“ - motorky pikipiki, přivázali všechny batohy a vyrazili jsme k domku místního stařešiny, kde letos bydlíme.

Čím blíž jsme byli planině Usangu - místu, kde jsou farmáři, tím víc jsem měla pocit, že se vracím někam domů. Konečně nebyl cítit nepříjemný zápach jako v ulicích velkoměsta (odpad a výpary z dopravy), naopak vzduch voněl trávou a slámou, která zůstala po sklizených polích. Všude je klid, teplý vzduch a pálí silné slunce. Jen silnice se proměnila v prašnou a písčitou cestu, která vede okrskem Utengule. Těšila jsem se na místní lidi, kteří nás budou vesele vítat, na místní pohodu a na vesnice, kde se zastavil čas.

Na venkově jsme dnes už čtvrtý den, v Tanzanii celkem osmý a já mám za letošní pobyt první menší existenciální krizi. Došlo mi spodní prádlo a neteče voda, abych si mohla vyprat. Mám nepříjemně podrážděné dásně, takže si ode dneška odmítám čistit zuby neupravenou vodou přímo z kohoutku, budeme si kupovat balenou vodu. Nevybetonovaná podlaha má své nevýhody, moje nohy jsou každý den před spaním pekelně špinavé, bez ohledu na to, jestli jsem se ten den koupala nebo ne.  Už zase se stává, že na nás tříleté (a o něco starší děti) křičí „Mzungu, naomba hela!“ = „Bělochu, chtěl/a bych peníze!“. Někdy své žadonění obmění za sladkosti nebo fotku. Jsme v depresi. Příliš mnoho bělochů se spasitelským syndromem prošlo a bohužel stále prochází touhle oblastí, aniž by domýšleli vedlejší efekty svého jinak bohulibého jednání. Někteří místní jsou ze samé pomoci zkažení a pasivní a mají pocit, že na ni mají nárok. Přenáší se to i na děti. O důvod víc, proč tady dělat zrovna mikropůjčky. :) 

Jedna věc je tu ale mnohem lepší, než při loňském pobytu v domě, kde byly i solární panely – tzn. umělé světlo i po setmění. Komáři. Skoro žádné tu nemáme. Místní tomuto vysvětlení sice nevěří, protože komáři se přece světla bojí, ale já jsem přesvědčená, že místní žárovky je lákají úplně stejně, jako ty naše české. :)

Neuvěřitelně skvělá papája, moje nejoblíbenější ovoce. Švábi žijící a množící se v suchém záchodě, vidím je poprvé, připadají mi docela nechutní. Vynikající chuť rýže. Úplně vybité všechny telefony i notebook. Asi dvoumetrový, krásný leguán prošel/proběhl kolem mě. Úžasná a pracovitá skupina farmářek a farmářů od Suzany. Šest krásných bílých volavek si sedlo na strom u domu. Spoustu dalších drobných ptáků, kteří jsou nádherně barevní a každé ráno zpívají…  Takový je život na tanzanském venkově na planině Usangu.

Jedno z příštích psaní bude pravděpodobně o jídle, protože je to pro spoustu místních velmi důležitá část dne. Snad stihnu udělat dost fotek. :)