Dárci podpořili výstavbu komunitní studny

V loňském roce jsme se na základě mnoha debat v Tanzanii a následně v Česku rozhodli, že zkusíme rozšířit naši podporu lidí z Usangu i mimo zemědělství. Společně s našim tanzanským týmem jsme proto vyhlásili dvě soutěže: jednou místní svépomocné skupiny soupeřili o grant, podruhé o mikropůjčku na nefarmářské aktivity.

Do soutěží se mohly zapojit pouze skupiny, se kterými mělo Maendeleo dobré zkušenosti z projektu Podpora farmaření. Skupinky usilující o grant mohly vyhrát jen v případě, že představí promyšlený projekt, který bude prospěšný širší komunitě. Grant nakonec vyhrála díky skvělé prezentaci a výbornému nápadu svépomocná skupina s názvem Motomoto z vesnice Mahango, která přišla s myšlenkou vykopat komunitní studnu.

Co lidé z Motomoto slíbili, to splnili. Studna je hotová a co je neméně důležité, vznikla za spolupráce s místní vládou, jež poskytla nejen experta, který určil vhodné místo pro studnu, ale darovala také pozemek k tomu určený. Vytočená voda ze studny je krásně čistá a slouží všem lidem z vesnice jako záložní zdroj vody v případě výpadku dodávky vody z vodovodu. Tato situace nastává stále hodně často, zejména v období sucha.

Svépomocná skupina Motomoto patří mezi tři v loňském roce nově podpořené skupiny v rámci projektu Podpora farmaření. V rámci něj obdrží skupiny na začátek praktické vzdělání týkající se pěstování rýže a taky společnou mikropůjčku na tréninkové pole. Pokud jde u začínajících skupin vše dobře, spolupracují, navštěvují semináře a po sklizni úspěšně půjčku splatí, mohou pokračovat i v dalším roce. V něm už mohou usilovat i o individuální mikropůjčky pro každého člena skupiny, aby mohli na 100 % využít to, co se naučili, i ti nejchudší farmáři.

Držíme nejen těmto novým skupinám pěsti a jsme zvědaví, jak si povedou dál. Děkujeme všem našim partnerům, kteří přispěli či pravidelně přispívají. I díky Vám můžou lidé z Usangu realizovat své nápady.

Jedu do Tanzanie, tedy jsem.

Počtvrté v Tanzanii a zase jinak

V loňském roce jsem úspěšně dokončila školu. Hned po obhájení diplomky jsem odjela na stáž do Bruselu a strávila jsem tam úžasné čtyři měsíce. Na pár dní jsem jela pracovně i do Portugalska a taky jsme si zajeli pod stan do Lucemburska. Krátce po návratu domů jsem nastoupila do svyho prvního zaměstnání. Jeli jsme si na pár dní prochodit Adršpach a okolí. Mezitím Martin odjel pracovat na víc než měsíc do Německa a na konci jeho pobytu jsme se sešli v Jeně, kde bydlí ségra. Čas běžel, přišel listopad a odjeli jsme do Budy a Pešti na výlet. 

To všechno bylo super a stejně v tom celém roce evidentně něco chybělo. Něco, co jsme za poslední 3 roky (Martin za posledních 5) nevynechali. Monitoring projektů v Tanzanii.

Svým způsobem to bylo osvěžující. Zase jsme měli po dlouhé době české léto (a částečně vlastně belgické a německé - takze spíš evropské), což stejně na většinu přátel udělá dojem, že jste pořád někde v tahu a mají tendence ptát se, kde teď v zahraničí zrovna jste. :-) Taky je nepřekvapí, když jim řeknete na setkání, které stihnete dvakrát do roka, že krátce po pivě zase někam "zrovna" (přitom fakt zrovna) odjíždíte. Zajímavostí na tom celym možná je, že jsem vlastně dost rodinnej typ, kterej potřebuje i přátele a brečí pokaždé, když odjíždí. Stejně tak nesnáším, když opouštím naše psy.  Zároveň ale nepopírám, že cestuju ráda a že to nějak potřebuju. Neumím zatím najít smysl života v tom, že jenom pracuju a nehnu se ze své kancelářské židle. Jsme zdraví a skoro bez závazků. 

Nebyla jsem úspěšná s najitím práce v oboru, ale zároveň máme Maendeleo. Naši vlastní neziskovku poskytující rozvojovou pomoc drobným farmářům v Tanzanii, které se společně věnujeme asi v osmi skvělých lidech každý týden minimálně jeden večer. Dobrovolně. Nikdo neříká, že je to jednoduché, je to velká zodpovědnost a zabere to čas. Za odměnu ale můžeme jezdit do Tanzanie, poznávat se s lidma z jiných kultur a užívat si sebe i své práce trochu jinak. Ráda se tak učím nové věci, learning by doing. Je to pro mě jedna z těch zkušeností, které nám už nikdo nevezme.

Tak jsem dostala dovolenou a odjela jsem zase pryč. Utekli jsme ze zimy do léta. Jsem tady a užívám si to. Snažím se zase trochu fotit, ale jako věcnému amatérovi a začátečníkovi se mi zatím líbí asi dvě fotky, což mě předpokládám taky přejde až je uvidím v počítači. ;-)

Zajímá Vás, co tu děláme? Zaskočte si na www.maendeleo.cz

Co se (ne)změnilo

Je kolem deváté hodiny večer, což na vesnicích bez elektřiny a navíc kousek pod rovníkem znamená, že je dávno černočerná tma a kromě mojí čelovky a babuových baterek fungujících na solární energii nic nesvítí. Teda skoro nic. Sedím venku před domem, smrkám ze sebe svou klasickou popříjezdovou chřipku a pozoruju to neuvěřitelné množství hvězd nad sebou. Tohle jsem nikdy nikde jinde neviděla. Mléčná dráha je až neuvěřitelně vidět, chvíli mě to svádí k tomu, že to jsou jen nějaké oblaky na jinak naprosto jasné obloze. Sem tam spadne hvězda. Na tohle konkrétně se vždycky těším zpátky. 

Jen nevím, jestli tolik hvězd půjde vidět i za pár měsíců. Někteří místní totiž říkají, že bude na vesnice planiny Usangu během října zavedena elektřina (přesněji do 25., kdy proběhnou parlamentní i prezidentské volby), jiní říkají, že se oblast „rozsvítí“ až někdy po volbách. Zatím přibyly jen dřevěné sloupy, které vesnici Malawatu, kde spíme, záhadně míjí. Prý kvůli tomu, že poslední volby tady vyhrála opozice. Uvidíme, jak to dopadne, nejdřív jsme tipovali, že Usangu bude do října připojeno, teď už jsme spíš skeptičtí. Do konce roku to ale nejspíš stihnou.

Na vesnici se přístup lidí k nám příliš nezměnil, pořád nás mile vítají a z dálky zdraví, zvou nás domů a rádi s námi vždycky poklábosí, i když si občas zase tak moc nerozumíme. ;-) Zato ve městech se nám to letos zdá nějak jiné. Na některých místech, kde se za náma vždycky seběhl hrozen prodavačů, taxikářů a samozvaných „kamarádů“, aby s námi uzavřeli pro nás většinou ne úplně výhodný obchod, je najednou klid. Vlastně moc nevíme čím to je... Taky se ve městech nestačíme divit nad novým tanzanským trendem, který možná dorazil přes hranice za Zambie, kde jsme si toho loni všímali taky – čím bizarnější a umělejší paruku žena nosí, tím víc je super. 

 Na druhou stranu moje vlastní večerní rituály zůstávají stejné – taky bydlíme na vesnici a tam se lidi tolik nemění. :-) Spát se chystáme už za chvíli. Dneska přes den jsme si dopili vodu a zapomněli koupit další, tak musíme improvizovat a zuby si vyčistíme teplým čajem. Jdu na suchou kadiboudu kousek od domu a zčůrávám dolů vyžrané šváby. Potom se ukládám do postele pod síť proti komárům a jim podobným a zaposlouchávám se do tanzanské hudby, která se autenticky line z rádia na baterky a střídá se s častým šumem, kdy se ztrácí signál. Usínám….

Kolem čtvrté hodiny ranní mě probouzí bubnování plné radosti. To muslimové snídají na celý den dopředu, je Ramadán. Znovu ještě na pár hodin usnu a probouzíme se až na naši snídani, která je asi v půl desáté.

Dny bez zrcadla

     Jako každý rok si zvykám na život na venkově. Na vesnicích v okrsku Utengule/Usangu není zavedena elektřina. Přívod vody do vesnice není stabilní, někdy se stane, že voda neteče dva dny. Cesta mezi vesnicemi je pouze prašná a nezpevněná. Spíme v domku s hliněnou podlahou a bez stropů, což znamená, že se vevnitř neustále práší. Nemáme zaprášené jen nohy, ale také všechno oblečení a věci, které se nám povalují na židli a na posteli (skříň v pokoji nemáme). Každé ráno se podlaha v domě kropí a zametá, což ji sice vyhladí, ale dost prachu se přitom rozvíří a usadí zase jinde. Nevadí mi to, ale když dojde na osobní hygienu a nějaké koupání, občas by bylo pohodlnější mít trochu čistoty i kolem sebe :-). Dočasná bezradnost se projeví v okamžicích, kdy jsem unavená a navíc špinavá a vidím kolem sebe, že to nikde není o moc lepší.

     Mám s sebou malé polorozbité zrcátko, které mě zachraňuje, když ho nutně potřebuju. Nevídat se před zrcadlem je tak trochu zkouška, jak vnímám sebe sama. Když se přibližně po týdnu ve městě vidím v odrazu skel budovy nějaké banky, vždycky mě překvapí, že to není tak hrozny. :-) Pro všechny případy je ale většinou lepší se nevidět, protože se tak aspoň nestíhám zaměřit na detaily. Jsem přesvědčená o tom, že kdybych se viděla několikrát denně, bylo by to vlastně čím dál horší s každým dalším zkoumáním. Když na zrcadlo narazím, poznávám v něm osobu, kterou dobře znám, ale nějakou dobu jsem ji neviděla. Znovu spojuju svoji mysl s tělem. Je to taková konfrontace vnitřního vnímání se s realitou.

     Na vesnici zrcadla nikdo nepotřebuje. Lidé mají jiné starosti, než se vypravovat před zrcadlem. Řeší své každodenní povinnosti, v této době hlavně sklízení své úrody na polích, jindy chodí na své zahrádky nebo opravují střechu na domě. Ženy každý den vaří v hrncích položených na cihlách, mezi nimiž plápolá otevřený oheň, což jednak vyžaduje spoustu času a druhak je všechno okolo začuzené dýmem a sazemi. Jídlo, které by se u nás připravovalo třeba jen půl hodiny nebo hodinu trvá v místních podmínkách dvakrát dýl, a k tomu je to vaření pekelně nepohodlné a jídlo souvisí opravdu pouze se zaplněním žaludku. 

     Někdy život na vesnici není lehký, ale za předpokladu, že to pro mě to není napořád, užívám si to. Nikdo mě nehodnotí, Martin to snad nějak přežije a mezi tím se budu těšit na zrcadla. ;-)

Sháníme drobnou finanční výpomoc do Tanzanie

Po hotových státnicích a odpracovaných brigádách už je pomalu čas zase vyrazit na cesty za africkým sluncem. Těším se. Další návrat tak trochu domů... I mně to zní jako klišé, ale neumím se tomu pocitu ubránit:-).

Letos máme v hlavě nápad a věříme, že by nám nějací nadšenci třeba rádi pomohli. Práce na vesnicích, kde není elektřina ani zpevněná cesta, není snadná. Na místě se aktuálně pohybujeme už v pěti zapojených vesnicích, které jsou od sebe vzdáleny přibližně tři až pět kilometrů. S přibývajícími vesnicemi a vzdáleností si musíme přiznat, že bychom spolu s tanzanskými dobrovolníky potřebovali praktický dopravní prostředek, který by nám práci trochu usnadnil. Chtěli bychom v Tanzanii koupit dvě kola.

Proč (dvě) kola?

• Dobře poslouží během celého roku našim místním tanzanským supervizorům,
• z Česka jezdíme do Tanzanie většinou po dvou,
• pěšky se stává práce na místě méně efektivní,
• kolo je levnější variantou a pro nás příjemnější i z pohledu, jak nás vnímají v oblasti místní obyvatelé, něž kdybychom si půjčovali motorku.

Proč kola chceme koupit v Tanzanii a nepřivezeme je z Česka?

• Chceme podpořit místní podnikatele a trh,
• chceme, aby byla kola snadno opravitelná na místě, 
• koupit kola v Tanzanii je levnější a efektivnější řešení.

Pořízení jednoho vhodného kola v Tanzanii vyjde přibližně na 1.500,- Kč (ceny se podle typu a nabídky dlouhodobě pohybují mezi 1.200-1.700,- Kč). Rádi bychom tedy dali dohromady přibližně 3.000,- Kč na koupi dvou kol, které zůstanou v majetku Maendelea v Tanzanii.

Aktualizace: Děkujeme velkému triu sponzorů! Společně dali tři pánové dohromady na účet Maendelea celkem 4.000,- Kč! Možná se nám nakonec podaří sehnat kola tři? :-) 

Foto zveřejníme přímo z Tanzanie, na místě budeme od 30. 6.!

Proč si kola nekoupíme sami nebo z peněz Maendelea hned?

Do Tanzanie jezdíme jako dobrovolníci na své vlastní náklady. Proto jsme rádi za každou možnost, která nám se snížením nákladů pomůže. 

V Maendeleu peněz nazbyt na tyto věci příliš nezbývá. Snažíme se maximum peněz od našich dárců využít pro farmáře a projekt Podpora farmaření. Pracujeme celý rok dobrovolně- bez nároku na odměnu. Peníze z fundraisingových akcí z většiny rovněž využíváme na projekt, a to z důvodu, že se nám buď nepodaří vybrat dostatek potřebných peněz od dárců, nebo jimi pokrýváme supervizi a další nutné administrativní náklady, které vznikají (převod peněz, tisk a kopírování v Tanzanii). Velkou část financí od našich dárců navíc tvoří tzv. vratné dary, což je možnost, kterou Maendeleo svým podporovatelům nabízí, aby sehnalo všechny finance a včas k podpoře farmářů. Tato možnost nese i svá negativa, jelikož organizace takové částky svým podporovatelům zpravidla po roce vrací, takže peníze nemá k dispozici pro jejich další využití-  například k tomuto rozvoji organizace.

Můžete nám pomoct?

V případě zájmu prosím zašlete peníze na nákup kol na účet organizace: 2916398329/0800, jako variabilní symbol použijte 001 a do zprávy pro příjemce uveďte Vaše jméno, e-mail a že se jedná o příspěvek na kola.

Je pro Vás celá částka za dvě kola 3.000,- nebo 1.500,- za jedno kolo momentálně vysoká, ale rádi byste pomohli? Zašlete nám třeba i malou částku, kterou považujete sami za přijatelnou a pomozte nám tak sesbírat cílovou částku.

Pokud potřebujete další informace, můžete mi napsat na brehova.z@maendeleo.cz nebo volat na +420 775 910 817. Ráda zodpovím další případné dotazy.

Aktualizace: Děkujeme velkému triu sponzorů! Společně dali tři pánové dohromady na účet Maendelea celkem 4.000,- Kč! Možná se nám nakonec podaří sehnat kola tři? :-)

Foto zveřejníme přímo z Tanzanie, na místě budeme od 30. 6.!

Jsou jiné možnosti, jak nás nyní podpořit?

Všechny možnosti podpory najdete na stránkách organizace, na ně prosím tudy: http://maendeleo.cz/pomahejte-s-nami.


Díky díky a mějte pohodu! :-)

Zuzana
--
e-mail: info@maendeleo.cz
web: www.maendeleo.cz
FB: OS Maendeleo

Blog první, léto druhé, návrat třetí, rok čtvrtý

Letos jsem do Tanzanie odjížděla podruhé, s mnohem větší jistotou v sebe sama. Věděla jsem, kam přesně odjíždím, jaké budou „životní podmínky“ a jak bude vypadat naše práce na místě. Znovu jsme společně s Martinem vyjeli na projekt neziskovky Maendeleo, kterou založil na konci roku 2011. Pro něj to je již třetí návrat „na místo činu“.

V létě 2011 tady zjišťoval, jaké jsou hlavní příčiny všudypřítomné chudoby. Setkal se s mnoha farmáři, kteří neměli dostatek peněz, aby mohli obdělávat svá jinak úrodná pole včas a dobře, a tak sklízeli velmi málo. Jako řešení navrhl pro farmáře na míru ušité mikropůjčky zkombinované se vzdělávacím programem zaměřeným mimo jiné na udržitelné zemědělství. A to je důvod, proč jsme tady. :)

Po pár dnech v Dar es Salaamu jsme se přesunuli do Mbeyi, kde žijí naši kamarádi – povoláním středoškolští učitelé a především tanzanští dobrovolníci Maendelea. Ve městě je přece jenom všechno pohodlnější a mohli jsme si až do pozdějších večerních hodin povídat, jakým výzvám tady letos čelili. V reakci na ně zlepšujeme náš systém mikropůjček i vzdělávání.

Z Mbeyi nás nakonec vyhnala „zima“ a poměrně silný vítr; vyjeli jsme na rozpálenou vesnici. Cesta malým mikrobusem daladala byla šílená, protože jsme s sebou pořád měli velké batohy. Patřičně jsme se o ně pohádali: zatímco místní jedou občas s mnohem větším nákladem bez příplatku, my jsme běloši, takže se příplatek účtuje automaticky :-/. Dál jsme přestoupili na místní „taxi“ - motorky pikipiki, přivázali všechny batohy a vyrazili jsme k domku místního stařešiny, kde letos bydlíme.

Čím blíž jsme byli planině Usangu - místu, kde jsou farmáři, tím víc jsem měla pocit, že se vracím někam domů. Konečně nebyl cítit nepříjemný zápach jako v ulicích velkoměsta (odpad a výpary z dopravy), naopak vzduch voněl trávou a slámou, která zůstala po sklizených polích. Všude je klid, teplý vzduch a pálí silné slunce. Jen silnice se proměnila v prašnou a písčitou cestu, která vede okrskem Utengule. Těšila jsem se na místní lidi, kteří nás budou vesele vítat, na místní pohodu a na vesnice, kde se zastavil čas.

Na venkově jsme dnes už čtvrtý den, v Tanzanii celkem osmý a já mám za letošní pobyt první menší existenciální krizi. Došlo mi spodní prádlo a neteče voda, abych si mohla vyprat. Mám nepříjemně podrážděné dásně, takže si ode dneška odmítám čistit zuby neupravenou vodou přímo z kohoutku, budeme si kupovat balenou vodu. Nevybetonovaná podlaha má své nevýhody, moje nohy jsou každý den před spaním pekelně špinavé, bez ohledu na to, jestli jsem se ten den koupala nebo ne.  Už zase se stává, že na nás tříleté (a o něco starší děti) křičí „Mzungu, naomba hela!“ = „Bělochu, chtěl/a bych peníze!“. Někdy své žadonění obmění za sladkosti nebo fotku. Jsme v depresi. Příliš mnoho bělochů se spasitelským syndromem prošlo a bohužel stále prochází touhle oblastí, aniž by domýšleli vedlejší efekty svého jinak bohulibého jednání. Někteří místní jsou ze samé pomoci zkažení a pasivní a mají pocit, že na ni mají nárok. Přenáší se to i na děti. O důvod víc, proč tady dělat zrovna mikropůjčky. :) 

Jedna věc je tu ale mnohem lepší, než při loňském pobytu v domě, kde byly i solární panely – tzn. umělé světlo i po setmění. Komáři. Skoro žádné tu nemáme. Místní tomuto vysvětlení sice nevěří, protože komáři se přece světla bojí, ale já jsem přesvědčená, že místní žárovky je lákají úplně stejně, jako ty naše české. :)

Neuvěřitelně skvělá papája, moje nejoblíbenější ovoce. Švábi žijící a množící se v suchém záchodě, vidím je poprvé, připadají mi docela nechutní. Vynikající chuť rýže. Úplně vybité všechny telefony i notebook. Asi dvoumetrový, krásný leguán prošel/proběhl kolem mě. Úžasná a pracovitá skupina farmářek a farmářů od Suzany. Šest krásných bílých volavek si sedlo na strom u domu. Spoustu dalších drobných ptáků, kteří jsou nádherně barevní a každé ráno zpívají…  Takový je život na tanzanském venkově na planině Usangu.

Jedno z příštích psaní bude pravděpodobně o jídle, protože je to pro spoustu místních velmi důležitá část dne. Snad stihnu udělat dost fotek. :)