Co se (ne)změnilo

Je kolem deváté hodiny večer, což na vesnicích bez elektřiny a navíc kousek pod rovníkem znamená, že je dávno černočerná tma a kromě mojí čelovky a babuových baterek fungujících na solární energii nic nesvítí. Teda skoro nic. Sedím venku před domem, smrkám ze sebe svou klasickou popříjezdovou chřipku a pozoruju to neuvěřitelné množství hvězd nad sebou. Tohle jsem nikdy nikde jinde neviděla. Mléčná dráha je až neuvěřitelně vidět, chvíli mě to svádí k tomu, že to jsou jen nějaké oblaky na jinak naprosto jasné obloze. Sem tam spadne hvězda. Na tohle konkrétně se vždycky těším zpátky. 

Jen nevím, jestli tolik hvězd půjde vidět i za pár měsíců. Někteří místní totiž říkají, že bude na vesnice planiny Usangu během října zavedena elektřina (přesněji do 25., kdy proběhnou parlamentní i prezidentské volby), jiní říkají, že se oblast „rozsvítí“ až někdy po volbách. Zatím přibyly jen dřevěné sloupy, které vesnici Malawatu, kde spíme, záhadně míjí. Prý kvůli tomu, že poslední volby tady vyhrála opozice. Uvidíme, jak to dopadne, nejdřív jsme tipovali, že Usangu bude do října připojeno, teď už jsme spíš skeptičtí. Do konce roku to ale nejspíš stihnou.

Na vesnici se přístup lidí k nám příliš nezměnil, pořád nás mile vítají a z dálky zdraví, zvou nás domů a rádi s námi vždycky poklábosí, i když si občas zase tak moc nerozumíme. ;-) Zato ve městech se nám to letos zdá nějak jiné. Na některých místech, kde se za náma vždycky seběhl hrozen prodavačů, taxikářů a samozvaných „kamarádů“, aby s námi uzavřeli pro nás většinou ne úplně výhodný obchod, je najednou klid. Vlastně moc nevíme čím to je... Taky se ve městech nestačíme divit nad novým tanzanským trendem, který možná dorazil přes hranice za Zambie, kde jsme si toho loni všímali taky – čím bizarnější a umělejší paruku žena nosí, tím víc je super. 

 Na druhou stranu moje vlastní večerní rituály zůstávají stejné – taky bydlíme na vesnici a tam se lidi tolik nemění. :-) Spát se chystáme už za chvíli. Dneska přes den jsme si dopili vodu a zapomněli koupit další, tak musíme improvizovat a zuby si vyčistíme teplým čajem. Jdu na suchou kadiboudu kousek od domu a zčůrávám dolů vyžrané šváby. Potom se ukládám do postele pod síť proti komárům a jim podobným a zaposlouchávám se do tanzanské hudby, která se autenticky line z rádia na baterky a střídá se s častým šumem, kdy se ztrácí signál. Usínám….

Kolem čtvrté hodiny ranní mě probouzí bubnování plné radosti. To muslimové snídají na celý den dopředu, je Ramadán. Znovu ještě na pár hodin usnu a probouzíme se až na naši snídani, která je asi v půl desáté.

Čarodějnictví a albinismus

Zatímco se pomalu chystáme na další léto v Africe a sbíráme novinky z projektu Maendelea na podporu farmaření v jihozápadní Tanzanii, sem tam pročítám aktuality z internetových deníků. V nedávné době se objevuje víc článků na tematiku únosů a vražd albínů, tedy černošského obyvatelstva, kterým zcela chybí kožní pigment - melanin - a jsou bílí.

Když jsem poprvé v Tanzanii viděla na vesnici matku, která měla malého, asi ročního až dvouletého syna - albína, téměř jsem nepoznala, že není běloch. Dítě je bílé, včetně vlasů a řas, poznat ho však lze i v tak malém věku  třeba podle tvaru nosu. Albíni mají často problém se zrakem (hůř vidí a potřebují brýle) a jejich kůže je velmi citlivá na sluneční paprsky, což je 8 stupňů pod rovníkem zdraví nebezpečné. Opalovací krémy nejsou moc dostupné, je to spíš "zboží bělochů": pokud v lékárnách jsou, pak jsou prezentovány jako exkluzivní zboží a prodávány za tomu odpovídající (velmi vysokou) cenu. Organizace fungující na ochranu albínské populace krémy shánějí od dárců na Západě a pak je v albínské komunitě distribuují zdarma. Což dlouhodobě také není řešení a jen to dokazuje, že se místní vláda do boje za práva a ochranu albínů v komunitách příliš nezapojuje.

Tradiční čarodějnictví a šamani (witch doctors) jsou v Tanzanii stále něčím, s čím se zejména na vesnicích poměrně snadno setkáte. Mluví se o tom. Existují dobří i zlí šamani a ti mezi sebou často bojují a chrání se vzájemně. Obecně převažuje na vesnicích spíše pozitivní pocit o komunitě těch dobrých, kteří bojují proti zlým silám a pro dobro ostatních obyvatel.

Čarodějnictví kromě tradice bohužel šíří i zastaralé a špatné, nesmyslné pověry, které se pak kvůli tomu v komunitě dále udržují a lidé jim věří. Právě v případě albínů to mnohdy znamená celoživotní trápení a společenské odmítnutí. V krajních, ale bohužel stále reálných případech, hrozí albínům úmyslné zabití pro takové kolující pověry, že uťaté končetiny přinesou vrahům (potažmo kupcům, kteří je mohou poté sehnat na černém trhu za tisíce dolarů) štěstí, sílu a bohatství, zatímco se naopak věří, že "žijící albín" v komunitě přináší smůlu.

Do měst stále více proniká odborná lékařská péče a středoškolští učitelé a další lidé s vyšším vzděláním žijící v regionálním hlavním městě nám odpovídají, že doufají, že už se takové praktiky proti albínům nedějí a sami to naprosto odsuzují. Na venkově - v Tanzanii zejména na severu v oblasti Viktoriina jezera - je ale situace pořád velmi špatná a obecná osvěta nízká či nulová.

V prosinci roku 2014 byly čarodějnictví a s tím spojené praktiky v zemi vládou oficiálně zakázané, právě kvůli snaze ochránit albínské obyvatelstvo od těchto zločinných činů. Podle pracovníků OSN a dalších sdružení zabývajících se ochranou albínů však zákaz tuto situaci nezlepšil a už vůbec neukončil. Vláda dále nepodniká žádné další kroky, které by vraždám bránily nebo učily místní lidi, aby těmto falešným a šíleným pověrám o albínech, kteří jsou plnohodnotní občané Tanzanie a mají stejná práva jako ostatní, nevěřili.

"...In Tanzania in 2008, President Kikwete publicly condemned witchdoctors for killing albinos for their body parts, which are thought to bring good luck. 25 albinos have been murdered since March 2007. In Tanzania, albinos are often murdered for their body parts on the advice of witch doctors in order to produce powerful amulets that are believed to protect against witchcraft and make the owner prosper in life..." více v kostce: http://en.wikipedia.org/wiki/Witchcraft#Africa 

V angličtině jsou na toto téma v posledních měsících např. tyto články a videa:

1) Albinismus jako smrtící stigma v Tanzanii, video + článek , Aljazeera, září 2014
http://stream.aljazeera.com/story/201409021421-0024120
2) O zákazu "witch doctors" - šamanů a jejich praktik, Guardian, leden 2015
http://www.theguardian.com/world/2015/jan/14/tanzania-bans-witchdoctors-attempt-end-albino-killings
3) O únosu a následné vraždě ročního chlapce - albína, Guardian, únor 2015
http://www.theguardian.com/world/2015/feb/18/kidnapped-tanzanian-albino-boy-found-dead-with-limbs-hacked-off

Blog první, léto druhé, návrat třetí, rok čtvrtý

Letos jsem do Tanzanie odjížděla podruhé, s mnohem větší jistotou v sebe sama. Věděla jsem, kam přesně odjíždím, jaké budou „životní podmínky“ a jak bude vypadat naše práce na místě. Znovu jsme společně s Martinem vyjeli na projekt neziskovky Maendeleo, kterou založil na konci roku 2011. Pro něj to je již třetí návrat „na místo činu“.

V létě 2011 tady zjišťoval, jaké jsou hlavní příčiny všudypřítomné chudoby. Setkal se s mnoha farmáři, kteří neměli dostatek peněz, aby mohli obdělávat svá jinak úrodná pole včas a dobře, a tak sklízeli velmi málo. Jako řešení navrhl pro farmáře na míru ušité mikropůjčky zkombinované se vzdělávacím programem zaměřeným mimo jiné na udržitelné zemědělství. A to je důvod, proč jsme tady. :)

Po pár dnech v Dar es Salaamu jsme se přesunuli do Mbeyi, kde žijí naši kamarádi – povoláním středoškolští učitelé a především tanzanští dobrovolníci Maendelea. Ve městě je přece jenom všechno pohodlnější a mohli jsme si až do pozdějších večerních hodin povídat, jakým výzvám tady letos čelili. V reakci na ně zlepšujeme náš systém mikropůjček i vzdělávání.

Z Mbeyi nás nakonec vyhnala „zima“ a poměrně silný vítr; vyjeli jsme na rozpálenou vesnici. Cesta malým mikrobusem daladala byla šílená, protože jsme s sebou pořád měli velké batohy. Patřičně jsme se o ně pohádali: zatímco místní jedou občas s mnohem větším nákladem bez příplatku, my jsme běloši, takže se příplatek účtuje automaticky :-/. Dál jsme přestoupili na místní „taxi“ - motorky pikipiki, přivázali všechny batohy a vyrazili jsme k domku místního stařešiny, kde letos bydlíme.

Čím blíž jsme byli planině Usangu - místu, kde jsou farmáři, tím víc jsem měla pocit, že se vracím někam domů. Konečně nebyl cítit nepříjemný zápach jako v ulicích velkoměsta (odpad a výpary z dopravy), naopak vzduch voněl trávou a slámou, která zůstala po sklizených polích. Všude je klid, teplý vzduch a pálí silné slunce. Jen silnice se proměnila v prašnou a písčitou cestu, která vede okrskem Utengule. Těšila jsem se na místní lidi, kteří nás budou vesele vítat, na místní pohodu a na vesnice, kde se zastavil čas.

Na venkově jsme dnes už čtvrtý den, v Tanzanii celkem osmý a já mám za letošní pobyt první menší existenciální krizi. Došlo mi spodní prádlo a neteče voda, abych si mohla vyprat. Mám nepříjemně podrážděné dásně, takže si ode dneška odmítám čistit zuby neupravenou vodou přímo z kohoutku, budeme si kupovat balenou vodu. Nevybetonovaná podlaha má své nevýhody, moje nohy jsou každý den před spaním pekelně špinavé, bez ohledu na to, jestli jsem se ten den koupala nebo ne.  Už zase se stává, že na nás tříleté (a o něco starší děti) křičí „Mzungu, naomba hela!“ = „Bělochu, chtěl/a bych peníze!“. Někdy své žadonění obmění za sladkosti nebo fotku. Jsme v depresi. Příliš mnoho bělochů se spasitelským syndromem prošlo a bohužel stále prochází touhle oblastí, aniž by domýšleli vedlejší efekty svého jinak bohulibého jednání. Někteří místní jsou ze samé pomoci zkažení a pasivní a mají pocit, že na ni mají nárok. Přenáší se to i na děti. O důvod víc, proč tady dělat zrovna mikropůjčky. :) 

Jedna věc je tu ale mnohem lepší, než při loňském pobytu v domě, kde byly i solární panely – tzn. umělé světlo i po setmění. Komáři. Skoro žádné tu nemáme. Místní tomuto vysvětlení sice nevěří, protože komáři se přece světla bojí, ale já jsem přesvědčená, že místní žárovky je lákají úplně stejně, jako ty naše české. :)

Neuvěřitelně skvělá papája, moje nejoblíbenější ovoce. Švábi žijící a množící se v suchém záchodě, vidím je poprvé, připadají mi docela nechutní. Vynikající chuť rýže. Úplně vybité všechny telefony i notebook. Asi dvoumetrový, krásný leguán prošel/proběhl kolem mě. Úžasná a pracovitá skupina farmářek a farmářů od Suzany. Šest krásných bílých volavek si sedlo na strom u domu. Spoustu dalších drobných ptáků, kteří jsou nádherně barevní a každé ráno zpívají…  Takový je život na tanzanském venkově na planině Usangu.

Jedno z příštích psaní bude pravděpodobně o jídle, protože je to pro spoustu místních velmi důležitá část dne. Snad stihnu udělat dost fotek. :)