Mzungu, piga picha! Bělochu, vyfoť mě!

Hlásíme se z Malawatu, jsme v pořádku, nic jsme nezapomněli, kartáčky i pastu máme. Je tady horko a sucho  . Pomalu se sžíváme a zvykáme si na to, že jsme zaprášení od hlavy až k patě a od rána až do večera.

Máme domluveného překladatele (i když Martin už mluví svahilsky dobře), takže už zítra bude první meeting s farmáři z obou skupin, kde jim představíme program. V nejbližších dnech proběhnou návštěvy každého z našich farmářů. Půjdeme s nima taky pár dnů demonstrativně pracovat na jejich pole, ať vidí, že nejsme žádná ořezávátka a taky ať víme, jak moc namáhavé to vlastně je. Sklizně jsou v plném proudu. Od včerejška večer nám konečně funguje tanzanské číslo, takže už jsme i ve spojení.

Zuzana:

Moje první pocity ze setkání s Afrikou jsou zatím spíš smíšeny. Jsem překvapená, zděšená a zároveň ze všeho svým způsobem nadšená. Jsem tady, jsem v Africe, jsem tu dobrovolnicky, ale pracovně… Je toho tolik, co je potřeba strávit. Každej by to měl vidět, teda myslím, ani tím si nejsem jistá…Jisty je, že každej by to nestrávil. Tři roky studuju rozvoj v chudých zemích světa, ale tohle je úplně jiny. Tohle je tvrdá realita a týká se mě přímo, zatím svoje pocity neumím ani moc pojmenovat. Na hlubší hodnocení bude čas pozdějc.

Zatím se snažím hledat tu tolik opěvovanou krásu Afriky… Předevčírem jsem skoro šlápla na prvního hada. Slepice jsou tady na vtipně vysokých nohách a mají kopu kuřátek. Panikařím z komárů, měli byste slyšet ten noční bzukot na záchodě, ve sprše, ale hlavně kolem moskytiéry při usínání. Krvelačné bestie! (Pozorujeme na sobě vedlejší účinky antimalarik – vyrážka už mi zmizela, ale třeba mi padají vlasy nebo občas neodhadnu vzdálenost.) Snažím se držet, abych nepohladila tu hyení roztomilou kočku, Martin mě straší, že sežrala myš, co se nechala sama sežrat a má teď toho parazita, co jí ovládá mysl a co se snaží dostat k člověku. Docela to funguje. Ale včera přes den jsem ju nechala spát u mě v pokoju na volné posteli a u jídla mi občas něco spadne  . Neúnavně strkám kýble pod káď s vodou, protože kohoutek nefunguje jak má a pořád z něho kape voda jenom tak na zem. Prej jsem naivní, ale dělá mi to dobře, připadá mi to jako muj malej rozvoj. Asi jak nechápu, proč se zbytky nedávají přímo slepicím, tak to dělám aspoň s těma našima. Moto-taxíky „pikipiki“ jsou v pohodě, dodávky á la minibusy „daladala“ uplně v pohodě nejsou. Už chápu, že se někdy vystupuje třeba i oknem. Jen nechápu, proč tu dodávku naplní lidma a věcma tak, že praská ve švech a pak sotva jede (doslova).

Děti jsou tady vtipny, jsme pro ně velká atrakce. Některy na nás jen volají „Mzuuungu, Mzuuungu, Mzuuungu!“ nebo v množnym čísle „Wazuuungu, Wazuuungu!“, trochu si to začnou zpívat, mají radost a některy zamávají. Kromě toho, že chcou vyfotit, i když máte foťák schovanej, už na nás taky volaly, ať jim dáme peníze. Roztomilá děťátka. Jedno maly dítě mě vidělo a rozbrečelo se. Včera za mnou přiběhla holčička a objala mě. Milé nebo divné? Asi oboje, ale byla malá, tak to bylo spíš hezky. Myslím, že jsem ji ještě neviděla, ale zprávy se asi šíří rychle, protože se se mnou vesele rozloučila se slovy „Bye, Zuzana!“.

Martin: