Ugali, rýže, fazole, Ramadán, několik zrození a Pepsi!

Zdravíme všechny! Hlavně ty, kterým nestíháme psát, máme fakt málo času. Ale nebojte, postupně se určitě všechno dostane ke všem. Zatím sledujte a lajkujte fotky  , nezapomeňte chodit na stránku OS Maendeleo na fejsbůku a taky na webovky Maendelea (maendeleo.cz), všude se něco objevuje.

Takže tady jsou myšlenky posledních dní…

Je 10. července, už je to 17 dní, co jsme vyjeli vstříc Tanzanii. To to letí. Na snídani máme asi 7. den vkuse rýžu, na oběd asi 7. den vkuse rýžu a na večeři 7. den rýžu… taky vkuse. Mám ju fakt ráda, ale všeho moc škodí… Navíc kvůli tomu nechodím uplně na záchod. Dnes ráno jsem si řekla, že namísto tentokrát úplně suché rýže zkusím tu jejich kašu. Častokrát si tu přijdu v jistých ohledech rozmazlená, trochu se zastydím nebo jsem minimálně překvapená, jak moc se něčemu divím, ale tohle se fakt nedá. Nemám tušení, z čeho přesně je tento šedý pokrm se zrníčkama kukuřice vyhotoven, ale jedno je jasny, k jídlu to není a ani sůl nepomůže.

Když není zrovna rýže a fazole nebo špenát, jsou třeba šťouchany brambory s rajčatama, ktery jsou úplně boží. Kukuřičnou kaši Ugali jsem si tu dala asi jen dvakrát a pokud je na výběr, moc se do ní nehrnu. Když jsme ji vařily s Eričkou doma na prezentaci Maendelea, v receptu se psalo, že se tam má přidat špetka soli. Jenže tady ji nesolí vůbec a i ta mouka je jakási horší, než jsem koupila ve zdravé výživě… Sem tam máme tuhy maso, většinou kuřecí nebo hovězí. Ale moc často se do toho nehrnu – jednak jsem viděla ty staženy kravky, co visí cely dny na háku v restauracích a dovedu si představit, co se tam děje (čti co tam žije) a druhak je to asi tak tuhy, jak když žvýkáte žvýkačku. Na snídaně ještě bývají buchty (vypadají úplně jak pravy česky buchty, akorát tam nejsou povidla ani nic a jsou tak trochu sladky a tak trochu slany a jí se se slanym máslem) nebo chapaty, což jsou něco jako naše palačinky, akorát že nejsou z vajíčka a jí se suchy jenom tak. Ve městě jsme natrefili na chleba ve vajíčku, super. Už jsem taky poprvé zkusila kasavu (kořeny kasavy, ktery se jí) a je to chuťově něco jako hřibek a suchej uvařenej brambor, chutná mi to. Co je tady fakt dobry, co si občas někde dáme a těšíme se na to, jsou chipsy – takovy místní americky brambory nebo chipsy mayai, kde je navíc ještě vajíčko… Stáváme se závislí na Pepsi nebo Mirindě a už vím proč. Je to tady skoro jediny, co nějak voní a má chuť  . Ve zkratce řečeno, jejich celková fantazie se projevuje i v tom jídle. Prakticky žádná tanzanská kuchyň neexistuje a když se něco vaří, je to několik dní po sobě stejny… Ale něco se jim upřít nedá, nikdy jsem nejedla tak úžasně sladky ovoce jak tady (hlavně banány nebo papáju) a dají se tu koupit taky skvěly oříšky. Určitě toho zkusíme ještě dost.

Jinak jsme v posledních dnech nějak nepozorovaně najeli na režim dvě jídla denně, protože si nestíháme dát oběd nebo někdy odjedeme dřív, než je snídaně. Když to jde, něco si koupíme po cestě na trhu nebo skočíme do restaurace. Dneska ale začal Ramadán, takže je i těžky něco otevřenyho najít. Stravování je vůbec změna, protože snídáme tak o půl 10 nebo v 10, obědvá se asi až kolem3 avečeře bývá v 9. Takže se často bavíme a jsme pracovně neefektivní, protože už máme hlad. Rozhodli jsme se, že si budeme kupovat zásoby ovoce, rajčat a oříšků  .

Abysme nezapomněli, tak tu je několik nových životů  . Předevčírem se narodily novy suprovni kuřátka. Nám i sousedům. A dneska ráno jsem vypátrala podle mnoukání, že se hyení kočka Tausi vykotila a má krásny dvě maly rozkošny zrzavy koťátka. Tak super.

Práce nám jde dobře, máme hodně nápadů k vylepšení, o těch se pokusíme napsat zase příště… čau paa!