Pracovní novinky a zase to jídlo

1. Maendeleo horké novinky

Dnes chceme začít pracovně, protože máme velkou radost ze sledu událostí v posledních dnech.

Máme za sebou mýdlový workshop. Naši farmáři vyrobili z první dávky 56 kusů mýdla a nějaká zbytková, která si trochu spokojeně a trochu hrdě odnesli domů. Zmíněných 56 kusů prodají na místních trzích. Mýdlo je tu každodenní spotřební zboží, používá se na mytí ruk, na koupání, na praní a taky k mytí nádobí, proto je snadné ho prodat. Věříme, že se alespoň někteří pustí do výroby znovu a pravidelně a rozšíří tak svoje portfolio příjmů.

Den „po mýdle“ jsme měli velké setkání s farmáři a rádi se pochlubíme, že od letoška budeme pracovat se 40 vesničany z okrsku Utengule/Usangu. Jedna osmičlenná skupina, se kterou jsme velmi spokojení, pokračuje z loňska, dvě skupiny farmářů budou mikropůjčkou podpořeny letos a další dvě skupiny jsou v projektu jako dobrovolnické. Od dobrovolnických skupin si slibujeme hlavně podporu zdravého soupeření mezi skupinami, přípravu pro obdržení mikropůjček v dalším roce, bude-li jejich pracovitost a spolupráce ve skupine dobře vyhodnocena a taky chceme zjistit, jak si tyto skupiny povedou, když nedostanou žádnou přímou finanční podporu. Poslední dny tedy hodnotíme velmi úspěšně a jsme co se týká spolupráce nadmíru spokojení.

2. I mistr tesař se někdy utne

 Druhá část dnešního příspěvku je „nepracovní“, týká se místní stravy a její přípravy  . V příspěvku č. 3 – o jídle – jsem psala o šedé kaši Uji, která není k jídlu… Je boží! Jednou večer jsme takhle přišli na návštěvu k Michaelovi, kde je zvykem si před večeří dát tuhle teplou kaši. Řekla jsem si o půlku hrníčku, protože jsem nechtěla urazit a zároveň jsem se s tím nechtěla po předchozí zkušenosti uplně trápit. První lžička mě mile překvapila, druhá lžička následovala hned za ní, pak jsem řekla svůj příběh o kaši a o soli, všichni se mi zasmáli a nalili mi druhej hrnek. Fígl byl jednak v tom, že tahle kaše už byla dochucená a druhak v tom, že do ní nepatří ani náhodou sůl, ale spousta cukru. Mňam!

Výsledkem je, že kaši Uji přidám k receptům, které si odvezu domů. Už jsem se naučila místní „palačinky“ chapaty a pokoušela jsem se uvařit kaši ugali. Udělat chipsy mayai je pohoda, takže i na to se můžete těšit  . V těchle podmínkách ale není lehky vařit, věřte mi. Doma to půjde raz dva, ale zas to asi není ono, když nemáte polní podmínky  . Nejtěžší na chapatách bylo asi rozvalování těsta, protože to válíte použitou lahví od Pepsi.

 Druhej oříšek je vaření na ohni, protože to znamená, že vaříte v šílenym smogu a několikrát se z toho rozbrečíte. Měla jsem pocit, že si moje učitelka Madawa občas myslí, že jsem snad nikdy nevařila, protože jsem si připadala trochu neohrabaně… Popálila jsem se olejem, dvakrát mi spadla lžička do prachu na zem, nešlo mi přiložit do ohně, pak jsem některy chapaty připálila a nakonec jsem trochu oleje ještě rozlila na zem. Smála se, ale nakonec mě pochválila   . No, není to lehký, ale byly super.

Další sranda je, že jsme s Martinem uplně neodhadli množství mouky při nákupu a z kila a půl mouky bylo 25 chapat… Pro bližší představu – na snídani sníte asi tak dvě.  )) Ale to nevadí, nechali jsme zbytek Babuovi a ten si je užíval až do druhyho dne. Teď nás uhání, kdy přijdu zase vařit  . O mém kuchařském (ne)umu uvařit ugali snad ani nechci mluvit. Každý se baví, že jsem uvařila ugali v ČR pro Maendeleo aniž bych ho před tím někdy jedla. Zároveň to Michael dává všem místním jako příklad. Tak jak tak, tady se to skoro nedá zvládnout…hrnec je strašně neposednej. Jednou rukou držíte dlouhy kleště, ktery mají držet právě ten hrnec bez uch (nedrží), v druhé ruce máte neúměrně dlouhou vařečku a při tom sedíte skoro na zemi. Co víc, je k tomu potřeba dost síly a značně zajetej systém míchání. Ale i tu jsme nakonec snědli na večeři  . Další v pořadí bude Uji, pak dám vědět jak si vedu.

K jídlu snad jenom dodám, že jsme si tu oblíbili víc jídel, uplná pohodička. Od minula jsme měli navíc třeba senzační rybu v kokosové omáčce, občas měkké kuře nebo dobře opečené hovězí. Hygiena je dost sranda, ale „who cares, this is Africa“  .