Co se (ne)změnilo

Je kolem deváté hodiny večer, což na vesnicích bez elektřiny a navíc kousek pod rovníkem znamená, že je dávno černočerná tma a kromě mojí čelovky a babuových baterek fungujících na solární energii nic nesvítí. Teda skoro nic. Sedím venku před domem, smrkám ze sebe svou klasickou popříjezdovou chřipku a pozoruju to neuvěřitelné množství hvězd nad sebou. Tohle jsem nikdy nikde jinde neviděla. Mléčná dráha je až neuvěřitelně vidět, chvíli mě to svádí k tomu, že to jsou jen nějaké oblaky na jinak naprosto jasné obloze. Sem tam spadne hvězda. Na tohle konkrétně se vždycky těším zpátky. 

Jen nevím, jestli tolik hvězd půjde vidět i za pár měsíců. Někteří místní totiž říkají, že bude na vesnice planiny Usangu během října zavedena elektřina (přesněji do 25., kdy proběhnou parlamentní i prezidentské volby), jiní říkají, že se oblast „rozsvítí“ až někdy po volbách. Zatím přibyly jen dřevěné sloupy, které vesnici Malawatu, kde spíme, záhadně míjí. Prý kvůli tomu, že poslední volby tady vyhrála opozice. Uvidíme, jak to dopadne, nejdřív jsme tipovali, že Usangu bude do října připojeno, teď už jsme spíš skeptičtí. Do konce roku to ale nejspíš stihnou.

Na vesnici se přístup lidí k nám příliš nezměnil, pořád nás mile vítají a z dálky zdraví, zvou nás domů a rádi s námi vždycky poklábosí, i když si občas zase tak moc nerozumíme. ;-) Zato ve městech se nám to letos zdá nějak jiné. Na některých místech, kde se za náma vždycky seběhl hrozen prodavačů, taxikářů a samozvaných „kamarádů“, aby s námi uzavřeli pro nás většinou ne úplně výhodný obchod, je najednou klid. Vlastně moc nevíme čím to je... Taky se ve městech nestačíme divit nad novým tanzanským trendem, který možná dorazil přes hranice za Zambie, kde jsme si toho loni všímali taky – čím bizarnější a umělejší paruku žena nosí, tím víc je super. 

 Na druhou stranu moje vlastní večerní rituály zůstávají stejné – taky bydlíme na vesnici a tam se lidi tolik nemění. :-) Spát se chystáme už za chvíli. Dneska přes den jsme si dopili vodu a zapomněli koupit další, tak musíme improvizovat a zuby si vyčistíme teplým čajem. Jdu na suchou kadiboudu kousek od domu a zčůrávám dolů vyžrané šváby. Potom se ukládám do postele pod síť proti komárům a jim podobným a zaposlouchávám se do tanzanské hudby, která se autenticky line z rádia na baterky a střídá se s častým šumem, kdy se ztrácí signál. Usínám….

Kolem čtvrté hodiny ranní mě probouzí bubnování plné radosti. To muslimové snídají na celý den dopředu, je Ramadán. Znovu ještě na pár hodin usnu a probouzíme se až na naši snídani, která je asi v půl desáté.

Dny bez zrcadla

     Jako každý rok si zvykám na život na venkově. Na vesnicích v okrsku Utengule/Usangu není zavedena elektřina. Přívod vody do vesnice není stabilní, někdy se stane, že voda neteče dva dny. Cesta mezi vesnicemi je pouze prašná a nezpevněná. Spíme v domku s hliněnou podlahou a bez stropů, což znamená, že se vevnitř neustále práší. Nemáme zaprášené jen nohy, ale také všechno oblečení a věci, které se nám povalují na židli a na posteli (skříň v pokoji nemáme). Každé ráno se podlaha v domě kropí a zametá, což ji sice vyhladí, ale dost prachu se přitom rozvíří a usadí zase jinde. Nevadí mi to, ale když dojde na osobní hygienu a nějaké koupání, občas by bylo pohodlnější mít trochu čistoty i kolem sebe :-). Dočasná bezradnost se projeví v okamžicích, kdy jsem unavená a navíc špinavá a vidím kolem sebe, že to nikde není o moc lepší.

     Mám s sebou malé polorozbité zrcátko, které mě zachraňuje, když ho nutně potřebuju. Nevídat se před zrcadlem je tak trochu zkouška, jak vnímám sebe sama. Když se přibližně po týdnu ve městě vidím v odrazu skel budovy nějaké banky, vždycky mě překvapí, že to není tak hrozny. :-) Pro všechny případy je ale většinou lepší se nevidět, protože se tak aspoň nestíhám zaměřit na detaily. Jsem přesvědčená o tom, že kdybych se viděla několikrát denně, bylo by to vlastně čím dál horší s každým dalším zkoumáním. Když na zrcadlo narazím, poznávám v něm osobu, kterou dobře znám, ale nějakou dobu jsem ji neviděla. Znovu spojuju svoji mysl s tělem. Je to taková konfrontace vnitřního vnímání se s realitou.

     Na vesnici zrcadla nikdo nepotřebuje. Lidé mají jiné starosti, než se vypravovat před zrcadlem. Řeší své každodenní povinnosti, v této době hlavně sklízení své úrody na polích, jindy chodí na své zahrádky nebo opravují střechu na domě. Ženy každý den vaří v hrncích položených na cihlách, mezi nimiž plápolá otevřený oheň, což jednak vyžaduje spoustu času a druhak je všechno okolo začuzené dýmem a sazemi. Jídlo, které by se u nás připravovalo třeba jen půl hodiny nebo hodinu trvá v místních podmínkách dvakrát dýl, a k tomu je to vaření pekelně nepohodlné a jídlo souvisí opravdu pouze se zaplněním žaludku. 

     Někdy život na vesnici není lehký, ale za předpokladu, že to pro mě to není napořád, užívám si to. Nikdo mě nehodnotí, Martin to snad nějak přežije a mezi tím se budu těšit na zrcadla. ;-)

Sháníme drobnou finanční výpomoc do Tanzanie

Po hotových státnicích a odpracovaných brigádách už je pomalu čas zase vyrazit na cesty za africkým sluncem. Těším se. Další návrat tak trochu domů... I mně to zní jako klišé, ale neumím se tomu pocitu ubránit:-).

Letos máme v hlavě nápad a věříme, že by nám nějací nadšenci třeba rádi pomohli. Práce na vesnicích, kde není elektřina ani zpevněná cesta, není snadná. Na místě se aktuálně pohybujeme už v pěti zapojených vesnicích, které jsou od sebe vzdáleny přibližně tři až pět kilometrů. S přibývajícími vesnicemi a vzdáleností si musíme přiznat, že bychom spolu s tanzanskými dobrovolníky potřebovali praktický dopravní prostředek, který by nám práci trochu usnadnil. Chtěli bychom v Tanzanii koupit dvě kola.

Proč (dvě) kola?

• Dobře poslouží během celého roku našim místním tanzanským supervizorům,
• z Česka jezdíme do Tanzanie většinou po dvou,
• pěšky se stává práce na místě méně efektivní,
• kolo je levnější variantou a pro nás příjemnější i z pohledu, jak nás vnímají v oblasti místní obyvatelé, něž kdybychom si půjčovali motorku.

Proč kola chceme koupit v Tanzanii a nepřivezeme je z Česka?

• Chceme podpořit místní podnikatele a trh,
• chceme, aby byla kola snadno opravitelná na místě, 
• koupit kola v Tanzanii je levnější a efektivnější řešení.

Pořízení jednoho vhodného kola v Tanzanii vyjde přibližně na 1.500,- Kč (ceny se podle typu a nabídky dlouhodobě pohybují mezi 1.200-1.700,- Kč). Rádi bychom tedy dali dohromady přibližně 3.000,- Kč na koupi dvou kol, které zůstanou v majetku Maendelea v Tanzanii.

Aktualizace: Děkujeme velkému triu sponzorů! Společně dali tři pánové dohromady na účet Maendelea celkem 4.000,- Kč! Možná se nám nakonec podaří sehnat kola tři? :-) 

Foto zveřejníme přímo z Tanzanie, na místě budeme od 30. 6.!

Proč si kola nekoupíme sami nebo z peněz Maendelea hned?

Do Tanzanie jezdíme jako dobrovolníci na své vlastní náklady. Proto jsme rádi za každou možnost, která nám se snížením nákladů pomůže. 

V Maendeleu peněz nazbyt na tyto věci příliš nezbývá. Snažíme se maximum peněz od našich dárců využít pro farmáře a projekt Podpora farmaření. Pracujeme celý rok dobrovolně- bez nároku na odměnu. Peníze z fundraisingových akcí z většiny rovněž využíváme na projekt, a to z důvodu, že se nám buď nepodaří vybrat dostatek potřebných peněz od dárců, nebo jimi pokrýváme supervizi a další nutné administrativní náklady, které vznikají (převod peněz, tisk a kopírování v Tanzanii). Velkou část financí od našich dárců navíc tvoří tzv. vratné dary, což je možnost, kterou Maendeleo svým podporovatelům nabízí, aby sehnalo všechny finance a včas k podpoře farmářů. Tato možnost nese i svá negativa, jelikož organizace takové částky svým podporovatelům zpravidla po roce vrací, takže peníze nemá k dispozici pro jejich další využití-  například k tomuto rozvoji organizace.

Můžete nám pomoct?

V případě zájmu prosím zašlete peníze na nákup kol na účet organizace: 2916398329/0800, jako variabilní symbol použijte 001 a do zprávy pro příjemce uveďte Vaše jméno, e-mail a že se jedná o příspěvek na kola.

Je pro Vás celá částka za dvě kola 3.000,- nebo 1.500,- za jedno kolo momentálně vysoká, ale rádi byste pomohli? Zašlete nám třeba i malou částku, kterou považujete sami za přijatelnou a pomozte nám tak sesbírat cílovou částku.

Pokud potřebujete další informace, můžete mi napsat na brehova.z@maendeleo.cz nebo volat na +420 775 910 817. Ráda zodpovím další případné dotazy.

Aktualizace: Děkujeme velkému triu sponzorů! Společně dali tři pánové dohromady na účet Maendelea celkem 4.000,- Kč! Možná se nám nakonec podaří sehnat kola tři? :-)

Foto zveřejníme přímo z Tanzanie, na místě budeme od 30. 6.!

Jsou jiné možnosti, jak nás nyní podpořit?

Všechny možnosti podpory najdete na stránkách organizace, na ně prosím tudy: http://maendeleo.cz/pomahejte-s-nami.


Díky díky a mějte pohodu! :-)

Zuzana
--
e-mail: info@maendeleo.cz
web: www.maendeleo.cz
FB: OS Maendeleo

Čarodějnictví a albinismus

Zatímco se pomalu chystáme na další léto v Africe a sbíráme novinky z projektu Maendelea na podporu farmaření v jihozápadní Tanzanii, sem tam pročítám aktuality z internetových deníků. V nedávné době se objevuje víc článků na tematiku únosů a vražd albínů, tedy černošského obyvatelstva, kterým zcela chybí kožní pigment - melanin - a jsou bílí.

Když jsem poprvé v Tanzanii viděla na vesnici matku, která měla malého, asi ročního až dvouletého syna - albína, téměř jsem nepoznala, že není běloch. Dítě je bílé, včetně vlasů a řas, poznat ho však lze i v tak malém věku  třeba podle tvaru nosu. Albíni mají často problém se zrakem (hůř vidí a potřebují brýle) a jejich kůže je velmi citlivá na sluneční paprsky, což je 8 stupňů pod rovníkem zdraví nebezpečné. Opalovací krémy nejsou moc dostupné, je to spíš "zboží bělochů": pokud v lékárnách jsou, pak jsou prezentovány jako exkluzivní zboží a prodávány za tomu odpovídající (velmi vysokou) cenu. Organizace fungující na ochranu albínské populace krémy shánějí od dárců na Západě a pak je v albínské komunitě distribuují zdarma. Což dlouhodobě také není řešení a jen to dokazuje, že se místní vláda do boje za práva a ochranu albínů v komunitách příliš nezapojuje.

Tradiční čarodějnictví a šamani (witch doctors) jsou v Tanzanii stále něčím, s čím se zejména na vesnicích poměrně snadno setkáte. Mluví se o tom. Existují dobří i zlí šamani a ti mezi sebou často bojují a chrání se vzájemně. Obecně převažuje na vesnicích spíše pozitivní pocit o komunitě těch dobrých, kteří bojují proti zlým silám a pro dobro ostatních obyvatel.

Čarodějnictví kromě tradice bohužel šíří i zastaralé a špatné, nesmyslné pověry, které se pak kvůli tomu v komunitě dále udržují a lidé jim věří. Právě v případě albínů to mnohdy znamená celoživotní trápení a společenské odmítnutí. V krajních, ale bohužel stále reálných případech, hrozí albínům úmyslné zabití pro takové kolující pověry, že uťaté končetiny přinesou vrahům (potažmo kupcům, kteří je mohou poté sehnat na černém trhu za tisíce dolarů) štěstí, sílu a bohatství, zatímco se naopak věří, že "žijící albín" v komunitě přináší smůlu.

Do měst stále více proniká odborná lékařská péče a středoškolští učitelé a další lidé s vyšším vzděláním žijící v regionálním hlavním městě nám odpovídají, že doufají, že už se takové praktiky proti albínům nedějí a sami to naprosto odsuzují. Na venkově - v Tanzanii zejména na severu v oblasti Viktoriina jezera - je ale situace pořád velmi špatná a obecná osvěta nízká či nulová.

V prosinci roku 2014 byly čarodějnictví a s tím spojené praktiky v zemi vládou oficiálně zakázané, právě kvůli snaze ochránit albínské obyvatelstvo od těchto zločinných činů. Podle pracovníků OSN a dalších sdružení zabývajících se ochranou albínů však zákaz tuto situaci nezlepšil a už vůbec neukončil. Vláda dále nepodniká žádné další kroky, které by vraždám bránily nebo učily místní lidi, aby těmto falešným a šíleným pověrám o albínech, kteří jsou plnohodnotní občané Tanzanie a mají stejná práva jako ostatní, nevěřili.

"...In Tanzania in 2008, President Kikwete publicly condemned witchdoctors for killing albinos for their body parts, which are thought to bring good luck. 25 albinos have been murdered since March 2007. In Tanzania, albinos are often murdered for their body parts on the advice of witch doctors in order to produce powerful amulets that are believed to protect against witchcraft and make the owner prosper in life..." více v kostce: http://en.wikipedia.org/wiki/Witchcraft#Africa 

V angličtině jsou na toto téma v posledních měsících např. tyto články a videa:

1) Albinismus jako smrtící stigma v Tanzanii, video + článek , Aljazeera, září 2014
http://stream.aljazeera.com/story/201409021421-0024120
2) O zákazu "witch doctors" - šamanů a jejich praktik, Guardian, leden 2015
http://www.theguardian.com/world/2015/jan/14/tanzania-bans-witchdoctors-attempt-end-albino-killings
3) O únosu a následné vraždě ročního chlapce - albína, Guardian, únor 2015
http://www.theguardian.com/world/2015/feb/18/kidnapped-tanzanian-albino-boy-found-dead-with-limbs-hacked-off

Tanzanský hrnečku - VAŘ!

Kromě práce s farmáři pro neziskovou organizaci Maendeleo jsem si letos dala ještě jednu svoji osobní misi... Nápad přišel z ničeho nic, prostě jsem si řekla, že budu fotit všechno, co jíme. Někde nebylo vhodné fotit, jinde nebyl po ruce foťák, ale myslím, že pro představu to bude bohatě stačit. Občas jídla nevypadají tak dobře, jaká ve skutečnosti jsou :-P. Zvlášť některá jsem si fakt oblíbila a těšila jsem se na ně už z Česka ještě před (svým druhým) příjezdem do Tanzanie. Takže přeju příjemnej kulinářskej zážitek a nebojte se jídla zkusit v kuchyni...

Pokud Vás na něco bude zajímat recept, zkuste napsat. ;-)

SNÍDANĚ

Snídaně jsou obvykle podávané kolem desáté hodiny ranní (liší se podle zaměstnání a u farmářů se to různí i podle období v roce), ve velké většině případů jsou to teplá jídla a k těm čaj. Někdy se jen ohřeje to, co zbylo na večeři, takže rýže, brambory, cokoliv. Víc už napoví fotky... :-)

1. černý čaj a limetky z místního políčka
2. jedno z nejčastějších skvělých snídaňových jídel - chapati z pšeničné mouky, vody, oleje, cukru a soli

3. "buchty" pečené na pánvi, dělají se jen v některých domácnostech... namazané s máslem a k tomu černý čaj s mlékem... čaj je vždy náležitě (pře)slazený :-)

4. rýže smíchaná s celými brambory, mrkví a s omáčkou k masu (podobná vývaru) z předchozího večera, čaj s mlékem

5. celé brambory s omáčkou z fazolí, mrkve a rajčat - dobrota :-), čaj s mlékem

6. dušený banán smíchaný se zelím, osolený a k tomu rýže zbylá ze včerejšího večera, černý čaj

7. rýže a fazole - hodně častá klasika, černý čaj

8. osmažená ryba na slunečnicovém oleji, později daná do omáčky z kokosového mléka, rýže - zbylo z předešlého večera

9. rýže s místním "špenátem" - něco jako listové čínské zelí - nadrobno nakrájené, připravené dušením s rajčaty, cibulí a trochou vody a oleje, osolené - moje oblíbené :-)..., černý čaj

10. snídaně v hostelu v Irinze, 2 kusy toustového chleba, vajíčko, lehce slanější máslo Blue Band, čaj s mlékem a dokonalá papája, kterou jsme si k tomu koupili jako zákusek :-)

11. džus z papáji a pomerančů - podomácku připravený :-)... naprosto luxusní! pro mě nenahraditelná záležitost...

12. asi nejpodivnější snídaně, kterou jsme letos měli :-)) - dva toustové chleby s rýží a černý čaj :-P

13. snídaně v hostelu v Tukuyu - dva suché toustové chleby, vajíčko, čaj  a naše vitamíny B, C a magnésko (ranní dávka imunity :-D) :-) - před výstupem na horu Rungwe

14. čaj bez vody :-) aneb čaj udělaný jen z mléka a sáčku černého čaje :-)

OBĚDY A VEČEŘE

Obědy i večeře jsou podávané později, než jsme v Česku zvyklí. Obědy jsou obvykle kolem druhé, ve městě často až kolem čtvrté hodiny. Večeře v domácnostech nejčastěji kolem deváté hodiny večerní, i později. Nemůžeme říct, že bychom někdy neměli už hlad (někdy i větší :))) ), ale vždycky jsme se nakonec dočkali. Místní nám říkají, že jídlo je v Tanzanii tehdy, až je hotové. :-)) Opět bývají vždy teplá jídla, a to v obou případech. Obecně tu jíme 3x denně, za to poměrně velké porce. Tanzanská kuchyně je známá pro hodně zeleniny ke každému jídlu a nejčastěji se jí jako příloha rýže nebo kukuřičná kaše ugali. 

1. večeře v hostelové restauraci v Dar es Salaamu - hrášek, rajčatová omáčka k masu, kuře a místní "špenát"... Coca-Cola nesmí chybět :-))

2. oběd v restauraci v Tukuyu, hovězí maso v omáčce, zelenina, místní bramborové chipsy

3. kuře s rýží, fazole, místní špenát a mrkev :-)

4. rýže "pilau" = se speciálním kořením, kuře, rajčatová omáčka k masu a zelenina jako příloha :-)

5. rýže s místním špěnátem, fazole a kachumbari - vynikající salát z oloupaných rajčat, s trochou cibule (drobně nakrájené), sůl a někdy i zelená paprika - náš velmi oblíbený :-)

6. večeře v lokální restauraci v městečku Makambako - rýže, fazole, rajčatová omáčka k masu, špenát a černý čaj

7. kuřecí polévka, obdobná vývaru... uvnitř jsou jen brambory (celé), maso je podávané vcelku, třeba celá kuřecí noha nebo velký kus hovězího (vždy i s kostí)... Martin to má rád :-)

8. k večeři byla rýže se špenátem a kachumbari... spolu s fazolemi k rýži velmi časté, chutná nám :-)

9. večeře: tradiční ugali, velká pochoutka místních - kaše z kukuřičné mouky a vody (letos jsme si ugali docela oblíbili :-) ), k tomu fazole a špenát

10. rýže se zelím a trochou rajčat v zelí... překvapivě dobrá kombinace! :-)

11. zmiňovaná kukuřičná kaše ugali a špěnát, rajčatová omáčka s hovězím masem a mrkví... ugali se (se všemi přílohami) skoro ve všech případech jí rukama, ne příborem

12. večeře: rýže a špagety s rajčatovou omáčkou, špenát... těstoviny nejsou vůbec časté, je to spíše výjimka

13. chipsy mayai - brambory nakrájené na čtvrtky, osmaží se na oleji, přidá se trochu soli a dvě vajíčka... podává se s chilli omáčkou :-)... skvělá rychlovka

14. kousky nevykostěné ryby hluboce osmažené v slunečnicovém oleji tak, aby vypadaly úplně suše; poté přidané do hrnce s kokosovou omáčkou, povařené... na konci je maso úplně měkké, s rýží

15. moje oblíbená kašička :-)... Uji - kaše z domácky namíchané prosné mouky, hodně oslazená (vše se sladí místním třtinovým cukrem), podle místních velmi výživná... dospělí ji často odmítají, protože je hlavně pro děti :-)... my si ji dáváme vždycky večer před večeří, ve velkém!

16. další poměrně častá a dobrá večeře - rýže s hráškem, který se stejně jako v případě fazolí vaří většinou společně s rajčaty a s trochou cibule

17. nyama choma, neboli grilované hovězí maso ve formě špízu... cena za tento oběd se poté odvíjí od počtu kousků masa - podávané s místními chipsy, salátem kachumbari a banánkem (banán místní jedí většinou dohromady s jídlem přímo v talíři)... nevýhoda tohoto na pohled skvěle vypadajícího masa je, že není dodělané tak, jak jsme zvyklí - není měkké, aby se rozpadalo, je na grilu méně minut, je tedy trochu gumové,  což mírně kazí požitek...

18. dalším běžným obědem v restauraci je kuře (až po pařát :-P) s kopcem rýže, který se nám většinou nepodaří dokončit :), fazole a místní špenát, banán

19. zrovna tohle jídlo vypadá na fotce hůř, než to chutnalo :-) doma udělané bramborové chipsy, k tomu brambory na drobno v omáčce s rajčaty a salátek kachumbari

20. další skvělá pochoutka, kterou jsme dostali u našeho kamaráda doma jako předkrm před večeří... brambory lehce rozmačkané s pár rajčaty, trochou oleje a soli

21. kukuřičná kaše ugali s fazolemi... místní lidé kaši ugali opravdu milují, také říkají, že je výživná - myslím si, že spíše dobře zalepí žaludek od hladu - nicméně si ji dopřávají rádi všichni, bez ohledu na "sociální postavení ve společnosti"...

22. rýže s hovězím masem a s něčím jako vývarem - omáčkou z masa

23. dva obědy z restaurace v zemědělském městě Tukuyu - jeden můj a vpravo Martinův: ryba na dva způsoby - v omáčce se sladkými papričkami a smaženo-grilovaná

KROMĚ ZELENINY DALŠÍ NEDÍLNÁ SOUČÁST TANZANSKÉHO JÍDELNÍČKU - ČERSTVÉ A ŠŤAVNATÉ OVOCE :-)

Ovoce je v Tanzanii levné, místně produkované. Pro představu: jeden pomeranč stojí asi 2,50 Kč, banány se liší cenou podle typu, ale začínají od halířů cca po korunu za kus (nakupují se po trsech), papája stojí na trhu od 12 do 25 Kč, podle velikosti, za mango zaplatíte přibližně od 5 korun... Bonusem je, že je to to nejsladší ovoce, co jsem kdy a kde jedla... :-) 

1. pomeranče: mají žlutou až nazelenalou barvu, je to jiný typ než ten středozemní, který se k nám vozí... nejlépe se jí tak, že se oloupe vnější slupka a rozřízne se na půl... pak je to něco mezi džusem a ovocem :)

2. banánový ráj - utržený přímo ze stromu na poli ve vesničce Malawatu, kde bydlíme... banány se kromě přímé spotřeby zpracovávají různě, také podle typů a fáze zralosti... úplně zelené, větší se grilují nebo vaří jako příloha k masu nebo do polívky, z jiných typů se pečou například koláčky na snídani...

3. papája se hodí všude a vždycky, tím lépe ke zpříjemnění práce :-)... od loňkého roku se u mě udržela na pozici nejlepšího ovoce na světě, a myslím, že už ji nic nepřekoná :-)

4. nekonečně úžasná papája...

5. výroba domácího džusu z pomerančů a papáji... můj tanzanský sen :-)

O idylce na vesnici, o chudobě a nesvobodě

Venkovské oblasti na planině Usangu vypadají vskutku idylicky: věčně usměvaví lidé se oblékají do pestrobarevného oblečení, žijí v tradičních afrických domcích, všechny kolemjdoucí zdraví a vítají od první chvíle, kdy je zahlédnou. Atmosféru pohody dokreslují sluncem věčně zalitá obloha a pásy zelenajících se políček na horizontu za vesnicí. Na začátku srpna je lidem v Malawatu hej: hlavní sklizeň je u konce, takže je jídla víc než dost, a začíná období odpočinku, jež trvá až do listopadu, kdy farmáři začínají připravovat svá pole na sezónu dešťů. Ve vesnici, kde není elektřina a kam vede jen prašná cesta, panuje ve dne i v noci téměř ničím nerušený klid. Po večerech se lidé scházejí v domech a při světle petrolejky nebo baterky si povídají. Život tady na první pohled vypadá krásně, skromně, jednoduše a bezstarostně.

Za touhle zdánlivou idylkou i úsměvy místních se však skrývá mnohem více lidského utrpení, než by se mohlo zdát. Před několika dny jsem listoval svými zápisky z místa z roku 2011, kdy jsem tady byl poprvé. Navštívil jsem tehdy spoustu lidí. Tak jsem si vzpomněl na Zainabu*, maminku dvou dětí, které odneslo střechu tornádo, a než jí ji sousedé stihli opravit, zemřela na následky AIDS. Připomněl jsem si Havangu, jenž pár let před naším setkáním onemocněl. Neschopen uživit svou rodinu zůstal v domě sám, čekajíc na smrt, jež si pro něj přišla o několik měsíců později. Znovu jsem si osvěžil příběh babičky Bahati, jež se starala o tři vnuky. Jejich otec jim zavraždil matku. V zápiscích zmiňuji i Jacksona, který se o sebe nemohl postarat kvůli v Evropě relativně banálnímu astmatu nebo Murusaliho, jenž tehdy litoval, že má osm dětí, a že není schopný všem zajistit vzdělání. Letos mu těžce onemocněla žena a po třech nákladných operacích zemřela. Jiný farmář, Himid, přišel o velkou část úrody kvůli velkému suchu a půjčil si u lichváře. S problémy se potýkal ještě rok poté. Šedesátník Said mi povyprávěl příběh úpadku svého živobytí, který začal tím, že musel na operaci kvůli nemoci způsobené konzumací nepřevařené vody. Kvůli ní prodal téměř všechna svá úrodná pole. Připomněl jsem si i historky o prachbídné úrovni střední školy v Utengule/Usangu, které znali snad všechny děti i jejich rodiče. Přestože všichniví, že státní závěrečné zkoušky (jedná se o obdobu naší maturity) neskládá téměř nikdo z tamních studentů, jinam je rodiče – kvůli penězům – stejně nepošlou. Po čtyřech letech studia tak spousta z nich stejně skončí bez získaného středoškolského vzdělání. Takoví „absolventi“ často odcházejí hledat práci do města, kde obvykle skončí jako pouliční prodavači spíše přežívající doslova ze dne na den, než žijící.

Příběhy lidí, které píšu, jsou příběhy důsledků hluboké chudoby, která lidem znemožňuje přístup ke zdravotní péči i kvalitnímu vzdělání a zmiňované příběhy rozhodně nejsou vzácné. Chudoba bere také svobodu. Čím více mluvím s místními lidmi, tím absurdnější se zdají být povzdechy některých mých známých, že „bez elektřiny/internetu/facebooku  atd. by nám bylo líp, jsou to šťastní lidé“. Spousta místních se po večerech kouká na západ Slunce a povídá si s ostatními při světle svíčky - ne proto, že je to baví, ale proto, že nemají na to, aby si koupili televizi nebo solární panel. Zeleninu jí jako přílohu k rýži proto, že jimi preferované maso je drahé. Stejně je to s čajem a limonádami. V tradičních domech se slaměnou střechou a hliněnou podlahou nežijí z respektu ke svým předkům a jejich kultuře, ale jen proto, že si lepší nemohou dovolit. Jednoduše řečeno: chudoba není kultura a žít skromně je hezké a snad i ctnostné, pouze pokud se jedná o svobodnou volbu. Lidé z oblasti, o které píšu, žijí tak, jak žijí, protože musí. Až budete nadávat na to, jak vám bere facebook čas, a jak je lidem chudších zemích bez internetu a dalších vymožeností naší civilizace dobře, vzpomeňte si na to, že pokaždé, když se připojíte nebo nepřipojíte na web, je to důsledek vašeho vlastního rozhodnutí, které spousta lidí udělat nemůže, neboť za ně v těchto věcech dennodenně rozhoduje chudoba.

* Pozn.: Jména lidí použitá v tomto textu jsou z důvodu zachování jejich soukromí smyšlená, příběhy jsou však pravdivé.

* Pozn.: O tom, jak pomáhá a jak podporuje chudé farmáře v oblasti Maendeleo si můžete přečíst na webových stránkách www.maendeleo.cz nebo sledujte pro novinky náš facebook OS Maendeleo.