Vzpomínky na události posledních dní – CESTOVÁNÍ V ČASE: díl druhý

Pokračování příběhů se společným jmenovatelem - čas. Plánovala jsem dát blog ve čtvrtek. Ale tohle je Tanzanie. Tady evropskej čas ani jeho dodržování neplatí. J V 6 hodin ráno mají Tanzánci teprve 00:00, protože den tady začíná s východem Slunce. Občas je těžké dopočítat se, kolik je hodin a v kolik se vlastně sejdeme, ale prostě jen přičtete nebo odečtete šest hodin a jste na svém. ;-)

Abych navázala na první díl, jedné farmářce se stále daří „unikat“ naší schůzce, protože z týdenního pohřbu zamířila na druhý do vedlejší vesnice… Jsme na vesnici více než 4 týdny, a každý den je potřeba počítat s tím, že kdykoliv může přijít do cesty domluvených schůzek jiná místní událost. Pro Tanzance je účast na takových událostech samozřejmost, kultura, život, jejich čas a nám nezbývá, než to respektovat. ;-)

VÝLET DO TUKUYU - VÝŠLAP NA MOUNT RUNGWE – „zajetí“ na hoře Rungwe

Jak jsem zmínila posledně, ve vesnici byl velký pohřeb a my jsme proto odjeli na pár dní pryč. Rozhodli jsme se pro zemědělské město Tukuyu a jeho okolí. Město bylo přesně takové, jakou má pověst. Klidné, ve dne poměrně tiché, v noci živé, o nás – bělochy – se nikdo nestaral, nikdo na nás nepokřikoval. Úplná paráda. Město je zastavěno do původních německých hradeb ještě za první světové války, pár koloniálních budov tu také mezi dnešními domy zůstalo. Říká se také, že je to opak od prosperující kosmopolitní Mbeyi – města, kde velmi často býváme. Je to pravda. Tukuyu je nádherné, s celoročně vlhkým podnebím, plné banánovníků, batátů a brambor, čajových plantáží, plantáží s avokádem… Jeli jsme si odpočinout a k tomu se nám dostalo nádherné, kopcovité a VŠUDEzelené krajiny.

S odpočinkem jako takovým jsme to až tak přehánět nechtěli, proto jsme se rozhodli, že pojedeme na některý ze zajímavých výletů okolo. Skoro všechny potřebovaly vlastní auto - až na jeden, který se dal řešit i alternativně J… Ráno jsme se nasnídali v hotelu (tři suché toustové chleby, vajíčko a čaj), koupili si vodu a vzali jsme si taxík z autobusáku. Jeli jsme do patnáct kilometrů vzdálené vesnice, ke škole Rungwe Secondary, přesně podle průvodce. Tam jsme si našli dva místní kluky (zdejší skauty), co s námi půjdou nahoru na nečinnou sopku Mt. Rungwe (2981 m.n.m.). Naše svačinka se skládala ze tří litrů vody a šesti kusů mini banánků. Průvodce psal, že se jedná o krásnou túru pro milovníky pěší turistiky.

Kluci skauti se nás ptali, jestli si myslíme, že to vylezeme, že se o nás bojí a že už je docela pozdě – 10 ráno. Zasmáli jsme se, jak nás místní zase podceňují, ale kluci na svých obavách trvali. J Nakonec jsme se dohodli, že pokud bude pozdě, prostě se otočíme a půjdeme zpátky. Když už jsme ale přijeli, přece neodjedeme, aniž bychom to aspoň zkusili. Než jsme vyšli od školy, kluci se nás ptali, jestli jsme zaplatili cca 20 Kč ve vesnici za to, že můžeme vylézt nahoru. O tom jsme nevěděli, tak nás kvůli tomu nakonec dovedli až k řediteli školy. Ředitel byl milý člověk, ptal se, zda jsme platili a odkud jsme, měl radost, že s ním mluvíme svahilsky. Nakonec jsme se s ním dohodli, abychom nemuseli daleko do vesnice (vzhledem k časové tísni), že můžeme ukázat pasy jemu. Učitelé (a zvlášť ředitelé) jsou zde velmi váženými osobami, mají sociálně jedno z nejvyšších postavení ve společnosti. Překvapilo nás, s jakou samozřejmostí se cítil být až takovou autoritou, aby nám on sám zkontroloval pasy a pak řekl, že je vše v pořádku a že můžeme jít.  Zapsal si naše jména a my jsme slíbili, že se po návratu ohlásíme a půjdeme do vesnice zaplatit. Hurá, mohlo se vyrazit na cestu!

Oba dva jsme se společně po 4:55 h vydrápali na náš zatím nejvyšší vrcholek. Byl to pot a dřina, při závěrečném stoupání jsem několikrát klela, že už dál nejdu, klasika. J Ale zvládli jsme to, výhled byl i při neúplné viditelnosti prostě senzační. Taky jsme prošli pralesem, viděli a slyšeli velké černobílé opice řádící v korunách stromů. Přes tu hrůzu nahoru to byl super vítězný pocit, i když nás ti kluci pěkně hnali.
Pro představu – když jsem se chtěla na pár sekund v kopci zastavit a odpočinout si, začal mě jeden tlačit do zad směrem nahoru.:-)))) Nahoře jsme odpočívali přesně 20 minut, kdy jsem 15 minut bezvládně seděla a dalších 5 minut jsem mohla fotit. Pak zaveleli, jestli můžu jít rychleji, takže jsem foťák schovala a to největší několik set metrové převýšení jsme vzápětí SEBĚHLI asi za půl hodiny. Věděla jsem, že to kolena odnesou, ale co, aspoň budeme dole rychle a navíc za světla. Hlavně, že bude jídlo, to jsme podcenili asi nejvíc. Kluci měli s sebou pepsinu a sušenky, asi už tam někdy šli. :-D No, průvodce to trochu přehnal s těma milovníkama pěší turistiky, ale stejně jsme ze sebe byli rádi.

Chyběla nám asi hodina, abychom sešli zpět ke škole, když jsme narazili na dva chlápky s mačetou, co si to razili přímo proti nám. Mačeta zní hrozně, ale i my (ti kluci) jsme ji měli s sebou, kvůli prosekávání porostu v některých úsecích cesty. No netrvalo dlouho, jenom chvilku křiku „jak na lese“ ve svahilštině a už šli s náma dolů. Brzo jsme si všimli, že změnili cestu a že jdeme jinudy a jinam. Nikdo s náma nemluvil, tak jsme se začali ptát kluků. Pánové, co nás vedli, tvrdili, že jsou z rezervace a že nemáme zaplaceno, takže půjdeme s něma do vesnice. Supěli jsme kvůli jejich způsobu řešení situace. Neměli u sebe žádnou dokumentaci, kterou by se prokázali, na nic se nás neptali, jen nás prostě unášeli kamsi pryč. Kluci skauti byli přece jenom pořád ve škole a nechtěli si moc dělat problémy, takže nás uklidňovali, že to bude v pohodě, že se jim to taky nezdá a že uvidíme ve vesnici v kanceláři starosty, kam nás prý vedou. Nadávali jsme. Česky i anglicky, bylo to jedno, protože ti dva „neandrtálci z lesa“ nerozuměli ničemu (jeden byl dokonce do půl těla nahý, což tady normální není). Předstírali jsme, že svahilsky neumíme, jak nám bylo doporučeno, aby nepadalo příliš mnoho otázek. Tušili jsme taky, že nejsme v pozici, kdy máme vypadat informovaně a znale, protože jsme nezaplatili předem a věděli jsme o tom.

Cesta do vesnice byla sice delší, ale zato horší, než ke škole, jak taky jinak. Byla jsem unavená, od rána na nohách, bez záchodu, po suché snídani, po třech malých banáncích a v tu chvíli už bez vody. Asi po hodině a půl jsme došli na kraj vesnice. Správa rezervace na nás nastoupila, jestli máme zaplaceno, my jsme na ně nastoupili, jak si tohle unesení představují. Byli jsme strašně naštvaní a unavení. Pak přišlo několik výměn názorů, bylo nám vysvětleno, že vchod na horu, co jsme použili, už ani není platný a že jsme cizinci, proto neplatíme za vstup do rezervace oněch asi 20 korun, ale skoro 11 dolarů na osobu. No, a že pokuta bude asi 2 500 korun, protože jsme právě zničili životní prostředí. Jako důkaz přinesl třetí místní strážce lesa tašku plnou odpadků a plastových lahví. My jsme měli naštěstí také své důkazy, prázdné petky s sebou v batohu. Takže jsme jen vyvalili oči, řekli, že nic nezaplatíme, že jim nevěříme a že chceme vidět oficiální dokumenty a zavolat policii.

Asi po půl hodině dohadování odchytli ještě další dva místní, taky bez zaplaceného vstupného. Přímo si pro ně doběhli, aby jim neutekli. Vstupné se mělo platit ve vesnici (asi hodinu cesty ještě před onou školou, místo ale nebylo neoznačené), nebo v 15 km vzdáleném Tukuyu. Mezi tím spadla tma a správa se rozhodla, že nás nejdřív odvede do kanceláře starosty, zatímco budeme čekat na jejich auto z Tukuyu, které nás vezme do kanceláře správy rezervace. Protože jsme už zase nevěděli (ani neviděli), kam jdeme, po cestě jsme několikrát spadli, to nám na náladě moc nepřidalo. Já jsem teda speciálně docela zuřila… J Po další hodině a půl, možná dvou jsme došli do kanceláře ve vesnici. Mohlo být asi půl 10 večer. Martin zapůsobil na místního starostu svým proslovem a ten, i když anglicky nerozuměl určitě všechno, tak dal najevo své sympatie k nám a hned se ptal, proč tak vysoká pokuta. Odpovědi byly různé, hledaly si každou záminku. Problém je, že Tanzanci milují psané a velmi detailní reporty. Sepisovali ho v kanceláři dobrou půl hodinu. My jsme každopádně nic nepodepsali, protože to bylo ve svahilštině. Strážci z lesa už to nevydrželi a lokli si místního piva, což nás už jen dál vytáčelo. Všecko se zkrátka zdálo příliš, a bylo vidět, že správci tápou, občas se pletou a nestojí si za jednou pravdou. No, určitě jim před očima lítaly jenom naše dolary, které jim zaplatíme J.

Po dokončení reportu jsme se konečně přiblížili k našemu hotelu, protože ke kanceláři už přijelo auto správy rezervace (my jsme tak minimálně aspoň ušetřili za taxík zpátky) a jelo se. Vzali nás rovnou na policii, což nás trochu překvapilo, ale zároveň vlastně potěšilo. Nejdřív s náma ale nikdo nechtěl mluvit, takže jsme měli obavy, že si nikdo nebude chtít ani poslechnout naši část příběhu. Jen nás zastavili a poslali čekat ven. Jenže správci rezervace byli trochu drzí a křičeli jeden přes druhého, takže s nima rychle ztratili trpělivost i policisté. Zavolali radši nějakého kolegu, možná šéfa, který uměl anglicky. Vypadal jako rozumnej a sympatickej člověk, takže jsem po všech příbězích o velmi zkorumpovaných policistech, které jsem slyšela, příjemně překvapená. Každý jsme dostali příležitost říct, co se stalo, pro všechny bylo dokonce povinné mluvit v angličtině, abychom rozuměli. Tenhle policista byl evidentně po chvilce více méně na naší straně a začal pokládat otázky poblázněným strážcům. Pochopil, že jdou jen po penězích a že tak velká pokuta nedává smysl. Strážci se totiž svými projevy sami dostávali do úzkých, a to s každou další větou. Já jsem věděla, že nemůžu moc mluvit, protože s místní policií je třeba mluvit v klidu, slušně, s respektem a s důvěrou, jedině tak se dá uspět a toho jsem nebyla schopná. :-P

Nakonec se nám podařilo stáhnout pokutu na nejmenší možnou, kterou tvrdili, pak jsme doplatili zpětně vstupné a celkově jsme se dostali na pokutu něco přes šest set českých. Když jsme spočítali, že sice máme pokutu, ale na druhou stranu - o půlnoci nám už nikdo večeři nedá, ušetřili jsme za taxík zpět, zaplatili jsme vstupní poplatky a měli super výlet - dostali jsme se skoro na nulu. J Zatímco oni projeli benzín (jeden kvůli nám přijel až z Mbeyi, která je od místa vzdálená více než 70 km), ztrapnili se před policií a byla hluboká noc… Mohli být nakonec rádi, že chytli i ty další dva místní, jinak by nakonec ještě mohli tratit. :-))) Opět nám neuvěřitelně dlouho vypisovali pokutové bločky, obdrželi jsme asi tři strany A4.

Byli jsme maximálně unavení, ale s pocitem, že jsme se jako běloši v celku důstojně ubránili. Byla to naše chyba, nezaplatit předem, problém je ale v tom, že tu za služby běžně účtují evropské ceny, aniž by poskytli i evropský servis. V tomto případě chybělo například dobré (nebo alespoň nějaké) značení cesty a místa, vstupní brána s budkou a veškerými informacemi a možností zaplatit přímo na místě. Místo toho slovem zrušili druhou cestu nahoru (zatímco tam vstupní cedule zůstala), značení ani informace nejsou žádné po celé cestě a místní lesní strážci se mohou chovat tak, jak se k nám chovali.

Když jsme přišli na hotel, bylo už po půlnoci a my jsme šli hladoví spát, s myšlenkama na další den, kdy nebudeme vůbec nic dělat a dáme si dvě snídaně a hned potom oběd. :-)))) No, taky zkušenost… Holt průvodce není úplně aktuální a některé věci, zejména ceny a podmínky v turisticky atraktivních oblastech, se mění.

DEN BLBEC

Když jsme po tomhle výletu odjížděli zpět z Mbeyi na venkov, od rána se nám nedařilo. Chtěli jsme vyjet brzo ráno, abychom hned po příjezdu začali znovu s prací na vesnicích. Příjezd jsme si naplánovali na 11 hodin dopoledne. Bylo půl 11 a Martin se  teprve vracel z města. Chtěli jsme tisknout. Problém byl, že v žádné internetové kavárně zrovna nešel internet. Martin prošel všechny v centru, protože naděje na to, že určitě ne úplně všichni mají stejného poskytovatele sítě, umírá poslední. Možná byste se divili (nebo možná ne J ), ale mají. 

Odjeli jsme z města bez tisku, hlavně, ať už jsme na cestě. Když jsme jeli dodávkou daladala, po 10 minutách něco upadlo z nápravy, chvilku jsme to táhli po zemi, pak zastavili a museli jsme čekat a přestoupit na další daladalu. Řidič mi nevrátil sto šilinků z jízdného - na naše koruny asi 1,20 – naštvalo mě to, protože to spoustu místních pořád zkouší. Myslí si, že nám to přece nevadí, máme další… Konečně jsme přijeli zpět na vesnici (nakonec asi o půl 2) a tady se znovu vracím na začátek dílu prvního. Pohřeb ještě neskončil, proto naše návštěvy farmářů zůstaly stále omezené. „This is Africa.“ nebo „There is no hurry in Africa.“ říkají mi na to s ledovým klidem místní. ;-)

Vzpomínky na události posledních dní – CESTOVÁNÍ V ČASE: díl první

Nemám konkrétní myšlenku na sepsání jediného tématu, proto jsem se rozhodla napsat prostě to, co nás tady hodně ovlivňuje. Přece jenom mají ale všechny tyhle příběhy jednoho společného jmenovatele, a to je čas. Ten totiž pro Tanzánce nehraje žádnou roli. :-)

1)      SMUTEČNÍ HOSTINY

Je čtvrtek 3. srpna dopoledne a my vyrážíme pěšky do Mahanga. Vesnice Mahango je vzdálená od Malawatu, kde spíme, asi dva kilometry. Cesta trvá půl hodiny. To ráno jsme se dozvěděli, že žena jednoho z námi podpořených farmářů bohužel po komplikovaných operacích zemřela, bylo nám to dost líto. Neubránila jsem se myšlenkám, jaká je tady asi úroveň zdravotnictví, jak velké potíže to asi na evropské poměry byly… Jisté bylo jen to, že mé úvahy na situaci nic nezmění.

Ten den byl pořádný hic a my jsme počítali, kolik farmářů nám ještě chybí navštívit, abychom tento úkol dokončili. Zbývala nám ale dobrá půlka, proto jsme šli odhodlaně a svižně s cílem, že s tím pořádně pohneme. U jednoho farmáře trávíme obecně rozhovorem přibližně hodinu, někdy dýl, pokud je konverzace plodnější než obvykle nebo máme třeba pozvání na oběd. Případně obojí. :-))

Když jsme byli na půli cesty do vesnice, začaly nás míjet auta, motorky a dokonce i dala daly (dodávky sloužící jako veřejná doprava), a to v obou směrech. K Mahangu jezdily davy lidí, směrem od Mahanga k větší vesnici Mswiswi byla přepravována hospodářská zvířata na porážku (kráva a slepice). Došlo ním, že pohřeb bude už dnes, a bylo nám jasné, co bude následovat. Truchlení začalo, davy lidí se začaly shromažďovat v místě bydliště rodiny.

Místní pohřby probíhají úplně jinak, než jsme zvyklí. Smuteční hostina trvá většinou nepřetržitě   2-3 dny, na místo bydliště se seběhnou nejen místní (příbuzní, přátelé i známí a sousedi) z vesnice, ale i z těch okolních nebo z měst. Ženy sedávají hromadně v domě a v jeho bezprostředním okolí, zatímco muži stojí opodál, odděleně. Je zvykem, že každý, kdo přijde na pohřeb, by měl buď přispět jakoukoliv částkou, nebo – ve většině případů – donese, co může, například rýži, mouku, cokoliv k jídlu. Na pohřbu se totiž hodně jí, vaří se ve velkých hrncích po celý den a pro všechny přítomné.

Nikdo není v černém nebo jiných smutných barvách, pro kmen Sangu to není typické. Oblečené mají přesně to, co kdykoliv jindy, včetně látek opravdu velmi veselých barev. Ženy hlasitě naříkají a brečí (pro neznalého pozorovatele až se zdánlivě hereckým umem), celé prostředí je tak hodně depresivní.

Tento pohřeb byl svou velikostí výjimečný. Určitě také proto, že se jedná o rodinu, kterou má každý rád. Očekávalo se, že bude trvat 3 dny, tj. do soboty. My jsme odjeli na ten víkend pryč, a to ze dvou důvodů. Jednak nebylo koho navštěvovat, jelikož byli všichni na pohřbu, a druhak jsme ani nechtěli, nepokládali jsme to za vhodné. Co jsme ale nečekali, že pohřeb bude končit až v úterý místo soboty. Tím jsme se opět mírně zpozdili a časový plán jsme víckrát měnili.

Člověk to v jednom konkrétním případě chápe a lituje, potíž ale je, že na vesnici jsou úmrtí naneštěstí poměrně častou záležitostí. Místní v takovém případě nechají úplně všeho a jdou či jedou (někdy i velké dálky) na několikadenní smuteční hostiny. V dalším týdnu jsme nezastihli další dvě rodiny, byli na pohřbech svých vzdálených příbuzných.

2) SVATBY

S obrovskými hostinami souvisí i o dost veselejší událost – svatba. V dalším týdnu jsme nezastihli další tři rodiny podpořených farmářů, včetně předsedy a pokladníka jedné skupiny, protože měli celodenní sezení a vyjednávání o plánované svatbě.

Takže: dcera předsedy skupiny Fredyho se má provdat za syna farmáře Ephraima z jiné podpořené skupiny, proto zde bylo mnoho dalších příslušníků z rodiny, včetně farmáře Allyho, jehož žena je vzdálená příbuzná z rodiny Ephraima. Událost si žádala mnoho lidí, kteří slouží jako svědkové celé dohody. Za své svědectví jsou zaplaceni. Pokud by se pár rozvedl dříve, než budou mít děti, svědkové musí peníze vracet, pokud budou děti, nic se nevrací.

Taková svatba je zde nelevnou záležitostí, protože samotné námluvy stojí dost peněz. Cena za nevěstu byla v tomto případě dvě dospělé krávy a v přepočtu dalších několik tisíc korun, což na místní poměry není vůbec málo.

Návštěvy jsme opět museli odložit, nehodilo se, abychom je vůbec rušili. To je život. :-)

Druhý díl: „Zajetí na hoře Rungwe“ a „Den blbec“ doplním snad ve čtvrtek. Doufejme J…

Maendeleo: o papájích, o farmářích a o nás... :-)

Tak jsme dokončili navštěvování „našich farmářů“. Zjistili jsme, kdo má rád pepsi a kdo čaj, kdo je nejpomalejší a kdo nejlepší kuchařka v Mahangu a Zuzka vyzkoumala, kdo má před domem papájovník a kdo ne. Ty s papájovníkem jsme nenápadně navštívili vícekrát. Kromě toho jsme se dohmátli, co se nám povedlo, a co ne :-)). Parádní je, že víc se toho povedlo než nepovedlo ;-)).

Sklizeň ještě úplně neskončila, ale už teď vidíme, že si podpoření farmáři mikropůjčkou Maendelea polepšili. V porovnání s ostatními zvýšili výnosy v přepočtu na akr a navíc byli schopni obdělat větší plochu než v předchozích letech. Taky nás potěšilo, že dobrá půlka podpořených zemědělců použila přírodní hnojiva namísto chemických. To je mnohem víc, než jsme čekali J. Příjemným překvapením je, že se všech šestnáct farmářů, kteří dostali mikropůjčku v loňském roce, rozhodlo zaplatit celou splátku už letos, tedy o rok dříve, než bylo ve smlouvě. To je ten nejlepší důkaz, že se jim daří. J

Většina farmářů si pochvaluje taky přínosy společné práce na tréninkovém poli, kde letos probíhalo vzdělávání o zemědělských postupech a hnojivech. Převládají hlasy, aby každá osmičlenná skupina měla své vlastní. Příští rok to tak opravdu uděláme, ale budeme dbát na větší dohled a věřit, že si ho jednotlivé skupiny zvládnou zorganizovat lépe než letos. Docházka v tomto roce totiž zůstala za očekáváním a spousta prací byla provedena s takovým zpožděním, že nikoho nepřekvapilo, že úroda z něj byla vcelku prachmizerná. I tak je ale super, že mohli místní na vlastní oči porovnat rozdíly ve výnosech při použití přírodních a umělých hnojiv, různých odrůd rýže nebo při výsadbě v řádcích. Farmáři o nových postupech slyšeli už předtím, ale co si nevyzkouší sami v praxi, tomu nevěří. Konkurence i populace však roste a regionální klima se mění stejně jako kvalita půdy. Co fungovalo kdysi, teď nefunguje. Proto je tak důležité, aby si farmáři mohli vyzkoušet různé alternativní postupy a pak zvážit, které použít na svém poli a které ne. No, a pokud jde o různé odrůdy rýže, je třeba je ochutnat, že J.

Příbuzní a kamarádi podpořených farmářů vidí, co s podporou dokáží a jak jim to ulehčuje práci, vidí, jaký to má smysl, a chtějí se přidat. Abychom jim to umožnili, chceme naši činnost rozšířit a do programu od letošního podzimu zapojit více než stovku lidí. Čtyři osmičlenné skupiny budou podpořeny mikropůjčkou, dalších deset o ní bude usilovat v dobrovolnických skupinách z pěti vesnic. Jedná se o Malawatu, Mahango, Simike, Utengule/Usangu a Iduyu. Sestavení dobrovolnických skupin se nám loni osvědčilo, díky tomu zjistíme, jak vážně berou práci ve skupině a jak moc půjčku potřebují. Během roku, kdy skupina pracuje jako dobrovolnická, můžou její členové vyházet všechny neřády J a zabránit tak problémům až dostanou půjčku :-).

 Více podpořených lidí znamená i větší nutnost dohledu v oblasti. V letošním roce vznikne tanzanská partnerská organizace, která se o něj postará. Diskuze o ní probíhá již dlouho, až teď to ale vypadá, že jsou místní dobrovolníci opravdu odhodlaní. Její základ tak vytvoří naší parťáci z města Mbeya Geofrey a Michael, ke kterým se přidá několik nejúspěšnějších farmářů podpořených v minulých letech. Ti budou na ostatní dohlížet permanentně přímo na místě.

Na základě toho, co vidíme a slyšíme, se snažíme náš program nejenom rozšiřovat, ale hlavně zlepšovat. Směr změn udávají hlavně farmáři- což je pro nás nejdůležitější. Suzanina skupina, kterou Zuzka v minulé blogu nadšeně zmiňovala, si sama začala spořit a vymýšlí plány na společný chov domácích zvířat. Inspirovala nás tak ke změnám, které budou farmáře motivovat právě ke spoření a taky ke vzájemné spolupráci a snaze rozvíjet se úplně nezávisle na nás. Více toho zveřejníme zase později.

Mějte pohodu! :-)

Blog první, léto druhé, návrat třetí, rok čtvrtý

Letos jsem do Tanzanie odjížděla podruhé, s mnohem větší jistotou v sebe sama. Věděla jsem, kam přesně odjíždím, jaké budou „životní podmínky“ a jak bude vypadat naše práce na místě. Znovu jsme společně s Martinem vyjeli na projekt neziskovky Maendeleo, kterou založil na konci roku 2011. Pro něj to je již třetí návrat „na místo činu“.

V létě 2011 tady zjišťoval, jaké jsou hlavní příčiny všudypřítomné chudoby. Setkal se s mnoha farmáři, kteří neměli dostatek peněz, aby mohli obdělávat svá jinak úrodná pole včas a dobře, a tak sklízeli velmi málo. Jako řešení navrhl pro farmáře na míru ušité mikropůjčky zkombinované se vzdělávacím programem zaměřeným mimo jiné na udržitelné zemědělství. A to je důvod, proč jsme tady. :)

Po pár dnech v Dar es Salaamu jsme se přesunuli do Mbeyi, kde žijí naši kamarádi – povoláním středoškolští učitelé a především tanzanští dobrovolníci Maendelea. Ve městě je přece jenom všechno pohodlnější a mohli jsme si až do pozdějších večerních hodin povídat, jakým výzvám tady letos čelili. V reakci na ně zlepšujeme náš systém mikropůjček i vzdělávání.

Z Mbeyi nás nakonec vyhnala „zima“ a poměrně silný vítr; vyjeli jsme na rozpálenou vesnici. Cesta malým mikrobusem daladala byla šílená, protože jsme s sebou pořád měli velké batohy. Patřičně jsme se o ně pohádali: zatímco místní jedou občas s mnohem větším nákladem bez příplatku, my jsme běloši, takže se příplatek účtuje automaticky :-/. Dál jsme přestoupili na místní „taxi“ - motorky pikipiki, přivázali všechny batohy a vyrazili jsme k domku místního stařešiny, kde letos bydlíme.

Čím blíž jsme byli planině Usangu - místu, kde jsou farmáři, tím víc jsem měla pocit, že se vracím někam domů. Konečně nebyl cítit nepříjemný zápach jako v ulicích velkoměsta (odpad a výpary z dopravy), naopak vzduch voněl trávou a slámou, která zůstala po sklizených polích. Všude je klid, teplý vzduch a pálí silné slunce. Jen silnice se proměnila v prašnou a písčitou cestu, která vede okrskem Utengule. Těšila jsem se na místní lidi, kteří nás budou vesele vítat, na místní pohodu a na vesnice, kde se zastavil čas.

Na venkově jsme dnes už čtvrtý den, v Tanzanii celkem osmý a já mám za letošní pobyt první menší existenciální krizi. Došlo mi spodní prádlo a neteče voda, abych si mohla vyprat. Mám nepříjemně podrážděné dásně, takže si ode dneška odmítám čistit zuby neupravenou vodou přímo z kohoutku, budeme si kupovat balenou vodu. Nevybetonovaná podlaha má své nevýhody, moje nohy jsou každý den před spaním pekelně špinavé, bez ohledu na to, jestli jsem se ten den koupala nebo ne.  Už zase se stává, že na nás tříleté (a o něco starší děti) křičí „Mzungu, naomba hela!“ = „Bělochu, chtěl/a bych peníze!“. Někdy své žadonění obmění za sladkosti nebo fotku. Jsme v depresi. Příliš mnoho bělochů se spasitelským syndromem prošlo a bohužel stále prochází touhle oblastí, aniž by domýšleli vedlejší efekty svého jinak bohulibého jednání. Někteří místní jsou ze samé pomoci zkažení a pasivní a mají pocit, že na ni mají nárok. Přenáší se to i na děti. O důvod víc, proč tady dělat zrovna mikropůjčky. :) 

Jedna věc je tu ale mnohem lepší, než při loňském pobytu v domě, kde byly i solární panely – tzn. umělé světlo i po setmění. Komáři. Skoro žádné tu nemáme. Místní tomuto vysvětlení sice nevěří, protože komáři se přece světla bojí, ale já jsem přesvědčená, že místní žárovky je lákají úplně stejně, jako ty naše české. :)

Neuvěřitelně skvělá papája, moje nejoblíbenější ovoce. Švábi žijící a množící se v suchém záchodě, vidím je poprvé, připadají mi docela nechutní. Vynikající chuť rýže. Úplně vybité všechny telefony i notebook. Asi dvoumetrový, krásný leguán prošel/proběhl kolem mě. Úžasná a pracovitá skupina farmářek a farmářů od Suzany. Šest krásných bílých volavek si sedlo na strom u domu. Spoustu dalších drobných ptáků, kteří jsou nádherně barevní a každé ráno zpívají…  Takový je život na tanzanském venkově na planině Usangu.

Jedno z příštích psaní bude pravděpodobně o jídle, protože je to pro spoustu místních velmi důležitá část dne. Snad stihnu udělat dost fotek. :)

Karibuni tena...Tanzania!

KARIBUNI TENA - v překladu ze svahilštiny "vítejte zpátky", "jste opět vítáni", srdečné vítání zpět do Tanzanie, které Vám budou všichni Tanzanci neustále opakovat a budou velmi rádi, když se za nimi opravdu vrátíte. Znovu Vás budou chtít hostit jak nejlépe umí.

My jsme tento název záměrně převedli i na náš blog, myslíme, že se docela hodí a určitě budeme rádi, když se na něj budete vracet a něco si o našich cestách i "práci" v Tanzanii přečtete. :-) Ať už sem tam nebo třeba i pravidelně. Loňský online deník (bubbagump.blog.com) jsme bohužel museli z technických důvodů této domény přesunout, i když je nám jasné, že jeho název už se nám nepodaří překonat. Původní blog již nebudeme aktualizovat, pouze jsme jeho obsah z minulého pobytu překopírovali sem, abychom měli vše pohromadě. Snad i Vám tato proměna usnadní čtení (a ušetří nervy jako nám). :-)

Zatímco do Česka přichází horké léto plné bouřek a přívalových dešťů, v Tanzanii letní období dešťů skončilo a rychle začíná suchá a teplá zima (bráno na naše poměry). Pro Tanzance v regionu Mbeya to znamená jediné - čas hlavních rýžových sklizní. Pro české dobrovolníky Maendelea to také znamená jediné - čas zase vyrazit na tanzanský venkov. Čekají nás teploty kolem 28°C, slunce, které nás v suchém vnitrozemí neopaluje ani nespaluje, a spousta přátel a farmářů, na které se těšíme. Jsme zvědaví, jaké výzvy nás letos čekají.

Odjíždíme už zítra, panika, cestovní horečka, nenápadný, ale všudypřítomný stres nebo jakkoliv se to dá nazvat, to všechno je tady. Martin ještě odletěl přednášet na konferenci do Anglie, takže se sejdeme v Praze na letišti... :-P Zbývá pořád vyřídit asi tak několik formalit, sbalit bágly a můžeme vyjet.


Závěrem chceme poděkovat reklamní firmě HV propag z Olomouce, která nám pomohla potisknout trička do Tanzanie, děkujeme! :-)

Výsledek, jak se jim to skvěle povedlo, můžete vidět tady a dále potom z fotek z Tanzanie, které budou přibývat už brzo. ;-)

Na opravdový, lehce filosofický závěr tohoto příspěvku...
Při večerní procházce se psy jsem dýchala letní vzduch a vnímala krásu české krajiny. Nabírám do zásoby představy, po kterých mi bude smutno a které si budu vybavovat ve vyprahlé Tanzanii. Je to tu oproti pláni Usangu jako v pralese, věřte mi. :-) Ale dost nostalgie, nejedeme přece na tak dlouho! :-) V září zdar!

Jdeme do finále

S koncem Ramadánu jsme ukončili navštěvování nových farmářů. Čeká nás poslední noc v Mbeyi a následně poslední noc v Usangu, kde jsme znovu pozvaní na přespání v domku našeho kamaráda a farmáře Allyho. V pátek máme závěrečnou oslavu se všemi farmáři a jejich rodinami. V plánu máme nejdřív společný oběd (v počtu asi 50 lidí  ) a potom nějaké tanečky, soutěže a hry. Skupinka farmářů z loňska nás navíc mile překvapila a hned po skončení těchto her nás pozvala na speciální „soukromou“ párty, tak jsme zvědaví a těšíme se.

V sobotu ráno nám začne posledních 10 dní v Tanzanii a vyrážíme trochu cestovat a odpočívat. Po naší dovolené odletíme z Dar Es Salaamu, mezipřistání máme znovu v Dubaji a 21. přistáváme ve Varšavě. Těšíme se zpátky na české kamarády (dvounohé i ty čtyřnohé), české jídlo, českou přírodu, českou vlhkost i na české popíjení piva  .

Fotek už moc nepřidáme, ne proto, že bychom neměli čas, ale proto, že jsem si je zapomněla nahrát do počítače… Smůla. V uplynulých dnech jsme vzali farmáře na setkání s ženami z Bamboo Women Centra, na velký zemědělský veletrh, byli jsme v další vesnici u Masajů, dojili jsme krávy, stahovali kozu z kůže, pila se krev…  Dokonce jsem dostala vlastní masajské šaty, takže jsme prošli. Fotek i videí máme hodně, zbytek dodáme pravděpodobně až v Česku  .

Naše poslední mise tady se týká zvířat. Kotě „Maendeleo“ bohužel nepřežilo, i když jsme jí speciálně koupili rybičky. Těžko se místní přesvědčují, aby navštívili nějakého doktora pro zvíře. Nepřestáváme a snažíme se zachránit aspoň Michaelovy štěňata. Minulý týden jich bylo 8, dnes jsou 3. Odpověď na otázku proč je jednoduchá. V těchhle podmínkách jim chybí jen hodně vody v misce namísto žádné a něco jinyho k jídlu než obilí s vodou. Proto jsme dneska na trhu nakoupili misky a nějaké jídlo a budu je učit jak se starat o štěňata (stačí aspoň nějak). Snad ti tři špunti odolají, ale věřím, že jo… Už vyklidili kotec a děcka si s něma přišly trochu hrát, když nás viděly…

Mějte pohodu a brzo naviděnou!

Pracovní novinky a zase to jídlo

1. Maendeleo horké novinky

Dnes chceme začít pracovně, protože máme velkou radost ze sledu událostí v posledních dnech.

Máme za sebou mýdlový workshop. Naši farmáři vyrobili z první dávky 56 kusů mýdla a nějaká zbytková, která si trochu spokojeně a trochu hrdě odnesli domů. Zmíněných 56 kusů prodají na místních trzích. Mýdlo je tu každodenní spotřební zboží, používá se na mytí ruk, na koupání, na praní a taky k mytí nádobí, proto je snadné ho prodat. Věříme, že se alespoň někteří pustí do výroby znovu a pravidelně a rozšíří tak svoje portfolio příjmů.

Den „po mýdle“ jsme měli velké setkání s farmáři a rádi se pochlubíme, že od letoška budeme pracovat se 40 vesničany z okrsku Utengule/Usangu. Jedna osmičlenná skupina, se kterou jsme velmi spokojení, pokračuje z loňska, dvě skupiny farmářů budou mikropůjčkou podpořeny letos a další dvě skupiny jsou v projektu jako dobrovolnické. Od dobrovolnických skupin si slibujeme hlavně podporu zdravého soupeření mezi skupinami, přípravu pro obdržení mikropůjček v dalším roce, bude-li jejich pracovitost a spolupráce ve skupine dobře vyhodnocena a taky chceme zjistit, jak si tyto skupiny povedou, když nedostanou žádnou přímou finanční podporu. Poslední dny tedy hodnotíme velmi úspěšně a jsme co se týká spolupráce nadmíru spokojení.

2. I mistr tesař se někdy utne

 Druhá část dnešního příspěvku je „nepracovní“, týká se místní stravy a její přípravy  . V příspěvku č. 3 – o jídle – jsem psala o šedé kaši Uji, která není k jídlu… Je boží! Jednou večer jsme takhle přišli na návštěvu k Michaelovi, kde je zvykem si před večeří dát tuhle teplou kaši. Řekla jsem si o půlku hrníčku, protože jsem nechtěla urazit a zároveň jsem se s tím nechtěla po předchozí zkušenosti uplně trápit. První lžička mě mile překvapila, druhá lžička následovala hned za ní, pak jsem řekla svůj příběh o kaši a o soli, všichni se mi zasmáli a nalili mi druhej hrnek. Fígl byl jednak v tom, že tahle kaše už byla dochucená a druhak v tom, že do ní nepatří ani náhodou sůl, ale spousta cukru. Mňam!

Výsledkem je, že kaši Uji přidám k receptům, které si odvezu domů. Už jsem se naučila místní „palačinky“ chapaty a pokoušela jsem se uvařit kaši ugali. Udělat chipsy mayai je pohoda, takže i na to se můžete těšit  . V těchle podmínkách ale není lehky vařit, věřte mi. Doma to půjde raz dva, ale zas to asi není ono, když nemáte polní podmínky  . Nejtěžší na chapatách bylo asi rozvalování těsta, protože to válíte použitou lahví od Pepsi.

 Druhej oříšek je vaření na ohni, protože to znamená, že vaříte v šílenym smogu a několikrát se z toho rozbrečíte. Měla jsem pocit, že si moje učitelka Madawa občas myslí, že jsem snad nikdy nevařila, protože jsem si připadala trochu neohrabaně… Popálila jsem se olejem, dvakrát mi spadla lžička do prachu na zem, nešlo mi přiložit do ohně, pak jsem některy chapaty připálila a nakonec jsem trochu oleje ještě rozlila na zem. Smála se, ale nakonec mě pochválila   . No, není to lehký, ale byly super.

Další sranda je, že jsme s Martinem uplně neodhadli množství mouky při nákupu a z kila a půl mouky bylo 25 chapat… Pro bližší představu – na snídani sníte asi tak dvě.  )) Ale to nevadí, nechali jsme zbytek Babuovi a ten si je užíval až do druhyho dne. Teď nás uhání, kdy přijdu zase vařit  . O mém kuchařském (ne)umu uvařit ugali snad ani nechci mluvit. Každý se baví, že jsem uvařila ugali v ČR pro Maendeleo aniž bych ho před tím někdy jedla. Zároveň to Michael dává všem místním jako příklad. Tak jak tak, tady se to skoro nedá zvládnout…hrnec je strašně neposednej. Jednou rukou držíte dlouhy kleště, ktery mají držet právě ten hrnec bez uch (nedrží), v druhé ruce máte neúměrně dlouhou vařečku a při tom sedíte skoro na zemi. Co víc, je k tomu potřeba dost síly a značně zajetej systém míchání. Ale i tu jsme nakonec snědli na večeři  . Další v pořadí bude Uji, pak dám vědět jak si vedu.

K jídlu snad jenom dodám, že jsme si tu oblíbili víc jídel, uplná pohodička. Od minula jsme měli navíc třeba senzační rybu v kokosové omáčce, občas měkké kuře nebo dobře opečené hovězí. Hygiena je dost sranda, ale „who cares, this is Africa“  .